Rychlá zpověď - Eliška Hašková Coolidge: Češka ve službách amerických prezidentů

Psal se rok 1950 a v té době jste odcestovala jako osmiletá do USA za svým otcem. Pamatujete si ještě tyto časy? Co si dnes při této vzpomínce vybavujete?

Jediné, co jsem vnímala, než jsme přešli hranice, byl fakt, že uvidím tatínka. Pokud jde o tu cestu jako takovou, měla jsem strach. Šli jsme pěšky, v noci, kolem hřbitova. Vybavuji si temné stíny. Opravdu jsem se bála. Dokonce i několik let po té jsem malovala obrázky, jak přecházíme hranice. Jak to tenkrát vypadalo. Zřejmě takto jsem dokázala vše vstřebat. Dokonce si pamatuji, jak jsem ztratila panenku, když jsme se schovávali v seníku. Jedinou panenku, kterou jsem si mohla vzít sebou. Než si pro mne tatínek přijel, strávila jsem víc jak šest měsíců ve Francii. A po té, co jsem se konečně do Ameriky dostala, ulevilo se mi a strach opadl. Víte, dnes se stále mluví o uprchlících. A já vlastně tuto situaci, kdy se snažíte dostat do jiné země, taky zažila. Zažila jsem, co to je, být bez obou rodičů. Nicméně jsem přesvědčená, že to jde zvládnout, pokud se vám dostalo během dětství lásky a pochopení ze strany rodičů. A nejen rodičů. Třeba moje babička byla ta, která gratulovala k vysvědčení. Brávala mě pak na zmrzlinu nebo horkou čokoládu. A vždycky byla ve všem pozitivní. A to je to, co tady dnes chybí. Za těch 40 let komunismu se tady toho dost pokřivilo. Myslím, že to zoufalství, které tu muselo existovat, se trochu podepsalo na dnešních dětech. Dnešní generace vidí všechno velmi negativně. To za mého dětství a mládí nebylo.

Než jste nastoupila do Bílého domu, co bylo vaší hlavní náplní života?

Studovala jsem. A to velmi pečlivě. To bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Tatínek mi tenkrát jasně řekl: „Eliško, si imigrantka a musíš vědět, že to, co máš v srdci, což doufám ti dává rodina a to, co si sama dáš do hlavy, tím, že budeš studovat, jsou jediné dvě věci, které ti nemůže nikdo vzít.“ A přesně takto jsem vychovala i já svoji dceru. Ten život není lehký a strašně pomáhá víra, kterou jsem naštěstí měla. A nejen víra sama o sobě, ale i principy víry jsou důležité. Umět přiznat chybu nebo někomu odpustit. To nejsou slabosti, jsou to síly.

Luxusní byt v Troji, Praha 7

Zobrazit nemovitost

Pamatujete na ten den, kdy jste poprvé vstoupila do Bílého domu?

Pamatuji si to velmi dobře. Ono to totiž bylo omylem. Já jsem šla na ministerstvo zahraničních věcí. A na pohovoru mi ten pán, co tam byl, řekl, že by mě hrozně rád přijal, ale že tady platí zákon, který říká, že člověk musí být deset let americkým občanem, aby se stal členem americké služby. Takže mi to nedoporučil, protože bych nedosáhla toho, čeho jsem byla tehdy schopná. Zároveň mi ale řekl, že má známého v Bílém domě a právě hledá asistentku. Řekl mi, že mě hned posadí do auta a pošle mě tam. A takhle já jsem se dostala do Bílého domu. Autem a ještě k tomu z ministerstva zahraničních věcí. A to samé odpoledne jsem byla přijata.

Jak jste tento úspěch vnímala? Byla to pro vás senzace?

Já to v té obě vnímala tak, že mám práci, takže je to dobrý (smích). Co si vzpomínám, tak jsem z toho tehdy nebyla nijak zvlášť ohromena.

A v čem konkrétně spočívala vaše práce? Co jste měla na starosti?

Na začátku jsem psala dopisy. Odpovídala jsem na ty, které přicházely. Pak ale za pár měsíců byl John F. Kennedy, s kterým jsem začínala, popraven. Nastoupil Lyndon B. Johnson a já jsem byla požádána, abych zůstala, ale můj šéf byl propuštěn. Johnson pak chtěl, abych založila prezidentskou kancelář správ. To jsem udělala a stala jsem se její ředitelkou a to na celých 18 let. Musela jsem se vždycky vzdát funkce, když přišel nový prezident, ale pak jsem zase do funkce nastoupila. Bylo to tak do doby, než se stal prezidentem Ronald Reagan. Ten měl někoho na obdobné pozici, kterou jsem vykonávala já. A tak jsem byla požádána, abych odešla. Ale v ten den, ještě než jsem odešla, jsem dostala vzkaz od viceprezidenta George Bushe, kde stálo, že požádal na vyšších místech, aby mi našli pozici na ministerstvu zahraničních věcí, což jsem původně chtěla a on to moc dobře věděl. A co musím říct, nikdy jsem práci hledat nemusela. Vždycky to přišlo samo. Změna nastala ve chvíli, kdy jsem přijela do Prahy a to mi zase pomohl George Bush. To bylo v roce 1999. Bush přijel do Prahy, aby dostal vyznamenání od Karlovy univerzity, doktorát. Já jsem byla na tuto ceremonii pozvána a seděla jsem dost vzadu, ale na kraji. A když se to celé rozjelo, tak si mě všiml George Bush. A to tak, že zastavil celé procesí a nahlas se mě zeptal: „Eliško, co tady děláš?“ (smích). Tak potom jsme se pobavili a já mu řekla, že tu hledám nějaké pracovní uplatnění. Dva dny na to jsem od něj dostala dva dopisy. V jednom stálo, že mi přeje hodně štěstí a doufá, že to pomůže. V tom druhém dopise totiž bylo doporučení. Když se nad tím zamyslím, měla jsem na práci opravdu kliku. Tehdy jsem to tak samozřejmě nebrala, ale dnes, když se ohlédnu, už se na to dívám jinak.

Vy se dnes mimo jiné věnujete i etiketě. Co vás vedlo k tomu, že jste se o ni začala zajímat?

Myslím si, že je to jedna jediná věc, která nás tady v Česku brzdí. Podle mě to tady bylo trošku zanedbáno. A nejen u nás, ale i ve světě. Ta úroveň klesla, asi tak jako klesla moralita po celém světě. Proto jsem založila kurzy pro malé děti. Když dítě oslovíte tím, jak důležité je chování, zvážení o dopadu našich slov a činů na druhé, tak máte vyhráno.

Co se týče etikety, jakou dělají Češi nejčastější chybu?

Jedna věc, kterou určitě musíme napravit, je držení příboru a chování u stolu. A to se nevyřeší koukáním do mobilu, když máte jíst. Mám dokonce jednu slečnu, která ke mně chodila a potom odjela do Austrálie ucházet se o místo v bance. Pohovor se jí nevydařil. Nicméně poté byla pozvána na večeři, které se účastnila a na druhý den jí napsali, že je přijata, protože při večeři správně držela příbor. A když umí toto, jistě bude umět i jiné věci. Ona etiketa opravdu funguje. Nedávno jsem sledovala CNN, kde ukazovali, že mnoho mužů v Americe nedostalo svou vysněnou práci, protože přišli nevhodně oblečeni. Měli na sobě tmavě modrý oblek a světle hnědé boty. A to nejde. Boty musí být černé. To je dlouholeté pravidlo. Víte, není to jen neznalost, ale také fakt, že návrháři kolikrát přijdou s nějakou bombou a mladící si pak myslí, že to na sebe vezmou a je to. Další věc je, že mají potřebu na sebe upozornit, právě těmi světle hnědými botami, které vás praští do očí.

Je to podle vás problém mužů nebo i žen?

Já myslím, že ženy spíše „přeplácnou“. Dají na sebe o jeden kus něčeho navíc a už je to špatně. Přitom stačí jednoduchost. Když nevíte, černé šaty můžete vzít kamkoliv. A není to o tom, že by žena měla být oblečená jako jeptiška. Víte, chodí ke mně takoví lidé, kteří dokázali mnohem víc než já. Dali tomuto světu víc než já. Ale chybí jim obal. A ten se jim snažím předat. Předat jim věci, které neznají. A zdá se mi, že už je to o něco důležitější než u mužů. Manželka pak svého muže usměrní. U mužů se to víc toleruje. Žena musí být na tyto věci mnohem více citlivá než muž.

Já mám pocit, že si my ženy tak trochu všechno „odskáčeme“…

Ano, je to tak (smích).

Takže i žena může pozvat na schůzku muže?

Ano, přirozeně.

Jak by takové pozvání od ženy mělo vypadat?

Tak v prvé řadě najít něco, co by mu bylo příjemné. Nějakou činnost nebo aktivitu, kterou můžou dělat společně. Anebo ještě lépe, uspořádat večírek a pozvat ho na sklenku vína.

Nezdá se vám, že je stále více úspěšných mužů, kteří nedokážou snést po svém boku úspěšnou ženu?

Ano, je to tak. A je to velká škoda. Je to zase na té ženě, aby mu v tom pomohla. A musí na tom zapracovat mnohem víc, než ten muž. Dám vám příklad. V době, kdy prezidentoval Nixon, jsem plnila různé úkoly, a když se mi něco nezdálo, zakročila jsem. Tehdy jsem tam měla někoho, muže, na kterého jsem se obrátila a žádala, aby tak nějak „podsunul“ moje stanovisko, můj pohled na věc. A fungovalo to. Nixon pak na to "moje" přistoupil.

Co je podle vás největší chybou dnešní doby, dnešní společnosti?

Jednoznačně sociální sítě. Když se nad tím zamyslím, je to hodně o egu a to nám škodí. A taky je to velká ztráta času. Já osobně se přiznám, že to hodně zanedbávám. Facebook mám založený jen kvůli práci. Já mám z toho tak trochu strach. Jednak si chráním své soukromí a taky na to hlavně nemám vůbec čas.