Rychlá zpověď - Lucie Gelemová: Proč jsem se zamilovala do Felixe
O Lucii Gelemové napsali bulvární novináři víc než dost. Jak odloudila staršího muže nebohé Dádě, že je zlatokopka a bůh ví, co ještě. Jenže nikdy se jí vlastně nikdo nezeptal na ni samotnou. Kdo ve skutečnosti je, proč se zamilovala do staršího hudebníka, co má ráda, co dělá kromě malování. V rozhovoru pro Luxury Prague Life se otevřeně rozpovídala o lásce nejen k umění, ale i o nejdůležitějším muži jejího života nebo o své sestře, na kterou je nesmírně hrdá.
Lucie, když se řekne vaše jméno, každý si vybaví kauzu s Felixem Slováčkem. Mě ale zajímá, kdo ve skutečnosti jste? Kde jste se najednou vyloupla?
Musím se zasmát to mu výrazu vyloupla. Můžu k tomu říct jen to, že jestli někoho zajímá, kdo jsem, stačí dát do vyhledávačů Lucie Gelemová a asi pátý odkaz je na mé stránky www.luciegelemova.cz. Tam o mně najde pravdu. Nikdy jsem nikomu (novinářům - pozn. redaktorky) nesdělovala, jaká jsem, jaké jsou moje pohnutky, co dělám nebo nedělám. To, co se dozvídáte mimo moje stránky, jsou tvrzení lidí, kteří se mnou nikdy nepřišli do kontaktu.
Já před sebou vidím mladou krásnou ženu, o které vím, že miluje umění. Kde se ve vás tahle vášeň vzala?
Nevím, jestli bych to nazvala vášní, ale určitě je to kladný vztah. Je to láska ke krásným věcem a ke krásnu všeobecně. V první řadě za to samozřejmě vděčím rodičům, kteří mě vychovávali tak, že jsem tu krásu mohla vnímat a mohla jsem se na ní podílet. Moje maminka je vynikající kreslířka, malířka. Když se do něčeho pustila rukama, vždycky vzniklo něco krásného. Když jsem byla malá, hodně jsme se stěhovali a maminka ráda měnila interiér. Už na tu dobu, komunistickou dobu, používala velmi nezvyklé barvy, materiály. Naučila mě, že i s málem se dá docílit mnoho. Pakliže má v sobě člověk cit, tak se dá ze všeho vytvořit něco krásného. Není na to zapotřebí ani moc peněz. Je to o člověku, jak se dokáže vypořádat s tím, co má.
Ještě někdo byl pro vás v dětství takhle důležitý, inspirativní?
Nejpodstatnějším člověkem, který mě k umění vedl a naučil mě i o tom všem uvažovat, byl můj dědeček, který bohužel už čtyři roky nežije. Byl to otec mé maminky, byl to pro mě ten nejmoudřejší člověk. V Českých Budějovicích, odkud pocházím, zakládal ve Vojenské nemocnici psychiatrické oddělení. Vzhledem k jeho profesi jsem si s ním ráda povídala, tudíž jsme spolu trávili hodně času. Je to právě on, kdo mě zásoboval různými knihami. Bavili jsme se o malířích, jejich dílech, jejich životech, čím si ti lidé procházeli, o lidech a jejich počínání všeobecně. Povídali jsme si o podstatě bytí.
To už jste tehdy věděla, že se budete živit uměním?
Asi jsem nad tím takhle neuvažovala. Hodně jsme si s dědečkem kreslili. Ale nemám žádnou vzpomínku na konkrétní profesi, po které bych toužila. Mě vždycky zajímalo od všeho něco. Ve velké míře to u mě propuklo asi před deseti lety. Možná už je to déle. Bylo to, když jsem se vrátila z Londýna, kde jsem žila tři roky a studovala na uměleckém institutu. Tam jsem se poprvé dotkla umění a uvědomila jsem si, že to je to, čemu se chci věnovat a co chci dělat.
Dá se uměním konkrétně u nás v České republice uživit?
Když člověk chce nějak přežít a žít a zároveň dělat to, co ho baví, tak si musí tu cestu najít. Nezastírám, že je to těžké.
Míváte výstavy?
Nemohu říct, že pravidelně, ale teď bych vás mohla pozvat na výstavu, která je od 13. července na zámku Křtiny u Brna. Další termín je v 16. září v synagoze Děčín. Jinak teď před pár dny jsem měla menší výstavu v Charvátské Nové Vsi, kde jsem vystavovala grafiky a obrazy.
Nikde neslyším Prahu?
Praha počká. Tu si nechávám na konec. Zatím objíždím českou domovinu.
Všechny vaše obrazy jsou na prodej?
Některé ne. Záleží… Když k nim mám nějaký silný hluboký vztah, tak na prodej nejsou. Základem mé obživy jsou ale obrazy, konkrétně portréty, na zakázku.
Kolik stojí vaše obrazy?
To je opravdu individuální. Vždycky je to na osobní domluvě. Pro mě je také důležité, komu ten obraz prodávám. Teď jsem se začala hodně věnovat grafice, konkrétně technice suchá jehla, ta je dostupnější, tam se bavíme o řádech tisíců.
Když jste se potkala s Felixem Slováčkem, který je taktéž umělec, byl pro vás inspirací? Jak se dá spojit umění hudby a malby?
Tak Felix do mé tvorby neodmazatelně patří, jelikož byl takovým jedním z největších spouštěčů, stejně tak, jako můj bývalý manžel, mé malby a je součástí veškeré mé tvorby. Domnívám se, že to tak má většina malířů nebo malířek. Pakliže někoho milujete, tak se ten vztah bezpodmínečně v té tvorbě odrazí. Když vznikne nový obraz, Felix je první, s kým nad ním diskutuji. Druhým člověkem je moje mladší sestra Veronika, která je velmi šikovná. Studuje na střední umělecké škole Anežky České v Českém Krumlově. Je velmi talentovaná malířka, nebo možná víc grafička. Je také geniální básnířkou. Tyto dvě osoby jsou pro mě i mou tvorbu velmi důležité. Jsem ráda, že společně s Felixem sdílíme lásku k umění, navštěvujeme společně galerie. Teď jsme byli nedávno ve Vídni na výstavě Egona Schieleho, což je také rodák z jihu, konkrétně z Českého Krumlova a potěšilo mě, že i Felix z toho měl radost. Jsem ráda, že to s ním můžu sdílet.
Přijde mi zajímavé, že s každou láskou přijde další spouštěč k tvorbě.
Je to přece přirozené, že když je člověk zamilovaný, je šťastný a má potřebu ze sebe něco vydávat. Někdo si radostí zpívá, někdo jde třeba nakupovat, já maluju, tvořím.
Měla ta mediální masáž kvůli vašemu vztahu na prodeje obrazů nějaký vliv?
Vztah, který spolu s Felixem máme je partnerský vztah, který existuje, ale ta kauza, která mě cíleně očerňuje, je účelová. Mnozí se domnívají, že to pro mě má nějaký přínos. Já k tomu můžu říct, že to má své plusy i mínusy. Víc bych to nerozebírala.
Každý umělec má nějakou úchylku, za kterou rád utrácí peníze. Co máte ráda vy?
Miluju přírodu a klid. Vůni lesa, louky, sluníčko. To je pro mě hodně důležité, tam si člověk vyčistí hlavu. Takže cestování. Za to ráda utratím peníze.
Kde jste byla nejdál?
O tom to není. Čím je člověk dál, tím víc si uvědomí, jak je krásná naše země. Jsem vděčná a hrdá na to, že jsem Češka. Vzhledem k tomu, že pocházím z jižních Čech, tak moje nejoblíbenější místo je tam. A pak na Moravě. Lidé z Moravy a moravská lidová tvorba vůbec je skvělá. Tam mě to hodně táhne.
Máte ráda cimbálovku?
(smích) Cimbálovku miluji a jak jsem mluvila o té výstavě v Charvátské Nové Vsi, tak jsem byla ráda, že v rámci vernisáže tam Felix křtil nové CD, na kterém hrál jako sólista s folklórním souborem Charvatčané.
Posloucháte ráda jeho hudbu?
Samozřejmě. Nedá se ale říct, která skladba je má nejoblíbenější.
Máte doma i jiné obrazy než své? Sbíráte třeba někoho slavného?
Mám doma hlavně svou sestru. Nejde mi o jméno, ale hlavně o to osobní pouto. Nesbírám nikoho cíleně. Jde o to, když mi někdo dá nějaký obrázek z nějakého důvodu a já k tomu člověku mám hezký vztah, tak si jeho obrázek vystavím. Mám jeden obraz, který jsem dostala od svého dědečka, a ten je od romského umělce Rudolfa Dzurky, který už také bohužel nežije. Zemřeli asi půl roku po sobě. Tento velmi významný umělec tvořil z drceného skla. To bude materiálně asi nejhodnotnější obraz, co mám.
Každá žena po něčem touží, ať už je to kabelka nebo cenný obraz, ale vy po ničem konkrétním neprahnete.
Pro mě je největší radost, když si člověk objedná obraz, se kterým je pak spokojen, má z něj radost a rád se na něj dívá. Nebo když udělám výstavu a jsou kladné ohlasy. To je pro mě to nejcennější.
Ale co když přijde kritika.
Stává se to, je to nevyhnutelné, člověk se z toho ale musí ponaučit a ne hroutit. Na základě té zkušenosti se tomu musí podruhé vyhnout. Bez pokusů a omylů to v životě nejde v ničem. Hodně mě naučil se s takovými věcmi srovnávat právě můj dědeček.
Když jste trávila s dědečkem hodně času, byl pro vás vzorem, není to náhodou tak, že si starší, moudřejší a zkušenější muže vyhledáváte i jako partnery?
Každý, kdo se z nějakého důvodu zajímá o to, proč jsem se starším mužem, si říká, proč. Pakliže je to slušný člověk, tak uvažuje nad vazbami z dětství, to je první věc, na kterou se inteligentní člověk ptá. Já jsem znamením kozorožka a uvědomuju si, že už jako malá jsem tíhla ke starším lidem, protože mají zkušenosti a zajímaly mě jejich zážitky a názory. Většinou jsem tam hledala tu moudrost a nadhled. Takže to může z části být znamením, charakterem nebo i tím, že jsem s prarodiči trávila hodně času. Mezi mnou a Felixem je věkový rozdíl 40 let, ale způsob, jakým nás bulvár prezentuje a lidé podle toho soudí, je sprosté. Nevím, jakým právem o nás píší a vychází taková hanlivá tvrzení… Vemte si pana Gotta, vážený člověk, Felixův kamarád, jeho manželka je o 35 let mladší. Další kamarád Felixe Petr Janda – jeho manželka - 40 let rozdíl. Nebo pan JIří Menzel, také vážený člověk. Nikdo si ale nedovolí je za to takhle hanlivě, vulgárně a odporně špinit. Těch příkladů je mnoho nejen v cizině, ale i z minulosti. Nelze to soudit. Nikdo na to nemá právo, dokud to sám neprožije.
Znají se vaši rodiče s Felixem?
Pochopitelně. Mají ho rádi a on má rád je. Občas za nimi jezdíme. Rozumí si spolu. Je to hezké, vždycky si užijeme spoustu legrace.
Lucko, jste šťastná? Změnila byste něco na současné situaci?
Vždycky je co měnit, člověk by měl pořád něco zlepšovat. To je součástí života. Ale konkrétní nebudu. Teď se mi třeba povedlo úspěšně zakončit Vysokou uměleckou školu, jsem ráda, že to mám za sebou, odpromovala jsem. Jsem na sebe hrdá.
