Rychlá zpověď - Zuzana Osako: V kroji do kanceláře? Proč ne! V Japonsku si lidé více užívají!

Jak se stalo, že jste dnes modelkou světového kalibru a Češi vás neznají?

Já se rozhodně nepovažuji za modelku světového kalibru. Dělám sice od 15 let světové reklamy, ale jen na různé čokolády, šampony nebo třeba aviváže. Takové ty věci na dobrý život, kdy mám veliký úsměv, který prodává. Ale nikdy jsem nebyla „fashion“ modelka, která by na mole předváděla slavné módní značky.

V jakých reklamách jsme vás v Česku mohli vidět?

Já nevím, jestli to jsou desítky, nebo stovky. Je jich fakt hodně…

Tak jmenujte pár…

Úplně první, a ta byla velká, byla na Disco sušenky, tou to začalo. Bylo mi čtrnáct a hodně lidí si ji pamatuje z devadesátek. Jezdila jsem tam na kolečkových bruslích a na kolotoči. A teď dělám třeba Dobrou vodu.

To jste opravdu vy?

No, já jsem asi taková hrozně tvárná, protože mě nikdo v těch reklamách nepoznává. (smích)

Takže se tomu pořád věnujete?

Když přijde nabídka, která se mi líbí, tak ano. Ale jde hlavně o reklamy do ciziny.

Kolik je vám let, 36? Máte tři děti v pubertálním věku. To jste zvládla jak?

Měla jsem rodinu brzy. S manželem jsme se jedno léto seznámili, druhé léto jsme se brali a další rok se narodil první syn. Ty další dvě děti jsme měli, když jsme žili v Japonsku. Nemohla jsem tam moc dobře pracovat, protože jsem byla negramotná. Jazyk jsem se naučila asi za rok plynule. Vyučovala jsem tam sice malování a sama jsem se při tom učila malovat tuší. Ale jinak jsem tam nemohla dělat nic, kde bych potřebovala číst a psát. Takže jsem na rození dětí měla dost prostoru. Vždycky jsem chtěla – když už rodinu, tak velkou. A moje číslo bylo pět dětí.

Ale tak ještě máte čas…

No, to si myslím, že už jen vnoučata. (smích)

Už je to docela dost let zpátky, a troufám si říct, že tehdy tady v Česku, a zvlášť na Moravě, mít za partnera cizince, a ještě Japonce… To zkrátka museli rodiče koukat!

Koukali! (smích) Na druhou stranu, já už jsem tenkrát žila hrozně jinak a dost jsem to dostávala sežrat. Že jsem byla v patnácti rok v Milánu, že furt jsem někam lítala a jezdila.

A jaké to pro vás bylo? Byla jste mladinká holka z malé vísky a najednou takový velký svět, dostala jste se do Japonska. To jste musela úplně padnout na znak…

Spíš jsem na to byla nepřipravená. Tím, že mě ta země nezajímala a že mě vůbec nezajímal modeling. Nelákalo mě to a necítila jsem se v tom. Spíš jsem si pořád říkala, že nejsem dost „něco“. Dost vysoká, hubená, cokoliv. Takže jsem to dělala hlavně pro peníze, abych mohla v zahraničí studovat design. To byla hlavní motivace, proč jsem šla do nějakého konkurzu. A v deseti letech jsem šla do konkurzu poprvé.

A co na to rodiče?

Představte si, že to celé vymyslela maminka! Věděla, že mě zajímá móda, a tak mě tomu světu chtěla přiblížit právě modelingem.

Takže jste byla v Milánu, tam jste studovala design a dělala modeling. A pak jste se ocitla pracovně v Japonsku, chápu to dobře? A tam jste se seznámila se svým manželem.

My jsme spolu chodili půl roku tak nějak na dálku. On se asi měsíc po tom, co jsem se vrátila, přestěhoval do Madridu, aby mi byl blíž. Neměl tady přátelé, takže za mnou lítal. A když jsem měla 18. narozeniny, přijel k nám domů a požádal o ruku mé rodiče.

To je tak hezký! A jak na něj oni koukali?

Oni už o něm věděli. Znali ho z fotek, takže tak trochu málo překvapeně na můj vkus. Já si myslím, že to naši vnímali tak, že je to člověk z dobré rodiny, má hezké způsoby a hezky se ke mně chová. Prostě vnímali toho člověka a vůbec nevnímali rasu nebo kulturu.

Jste dodnes spolu?

Ne, rozvedli jsme se tento rok.

To mě mrzí, protože to zatím vypadalo jako hezká pohádka…

Hodně let jsme se už jen snažili, ale nešlo to.

Žije tu, nebo žije tam?

Žije v Tokiu.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Musí to být hrozně náročné s dětmi. Aby vídali i tátu.

On je navštíví jednou za dva měsíce. A děti tam dost lítají, tak čtyřikrát za rok na týden nebo na dva.

Jak vlastně vnímaly přesun z Japonska do Česka?

My jsme byli první čtyři roky tady, jako základ. Ale dokud nejstarší syn nenastoupil do školy, tak jsme neustále cestovali po světě. Pak jsme byli v Japonsku pět let a teď jsme devět let tady. Pro ně jsou to dva domovy, které dobře znají.

Takže mluví úplně plynně česky?

Česky, japonsky, anglicky, španělsky. Španělsky se teda učí.

A vy ještě pořád japonsky hovoříte?

To se asi nezapomene.

To musí být strašně těžké…

Ne, není. Pro Čecha to není těžké, protože foneticky máme úplně stejné slabiky. Mnoho slov zní úplně stejně, jenom mají jiný význam. Takže pokud se učíte japonštinu, buď poslechově, nebo z knihy, která je psaná abecedou, tak je to v pohodě. Jen to psaní je problém.

Vrátili jste se do Česka před devíti lety. To už jste věděla, že budete navrhovat a malovat? Jaká byla vaše cesta ke krojům?

Malovala jsem odmalička a vždycky jsem věděla, že to chci dělat. On byl vlastně kolem roku 2008 ve světě boom „fashion“ a komerční ilustrace, tak jsem si vybudovala portfolio a zadařilo se. Brzy jsem se ilustrování mohla věnovat naplno a dobře se tím uživit.

Už když jsme žili v Japonsku, malovala jsem naše kroje, protože jsem Japoncům na výstavě chtěla ukázat, jak vypadají. Japonci se ohromně starají o své tradice a národní věci, takže opravdu neustále někde vidíte výstavy nebo festivaly. Umí to sdělit, předávat, pečují o to a baví se tím. Proto jsem se chtěla zapojit do dialogu a ukázat jim naše poklady. Detaily ruční práce, třeba výšivky nebo ručně malované stuhy.

Zároveň jsem srovnávala jejich a naši kulturu. Věděla jsem, že u nás je to spíše výsada folkloristů v některých regionech. A tam navíc jen v některých rodinách, čili hrstky lidí. Říkala jsem si: Vždyť si to můžou lidé mnohem víc užívat, víc se scházet! I na těch vesnicích už se lidi málo schází…

Už?

Už, protože dnes lidé sednou do auta, jedou do práce do města, vrátí se a jsou spolu doma.  Dříve se lidé scházeli daleko víc. Takže to byla ta myšlenka, začala jsem kroje malovat. Pak jsem se přidala ke Komunitní jihomoravské nadaci, a ač jsem bydlela v Praze, tak jsem tam jezdila. Líbily se mi projekty, které spojovaly lidi. Měli jsme projekt, který jsme nazvali Živý folklor, a chtěli jsme, aby se folklor oživil. Aby se lidi začali zajímat a všechny je to zase bavilo. Já třeba miluju výjevy, když šohaj jede na koni, seskočí a zazpívá a zatančí verbuňk. Jsou to fakt senzační a nádherné momenty, které takový Pražák ani nezná, to se musí zažít!

Bylo s tím spojeno i to, že jsem malovala staré babičky, které v krojích chodí celý život každý den. Mají každodenní, prostší a velice nositelné kroje. Ve skutečnosti nejde jen o lidi, kteří tancují venku na hodech v těch naparáděných, slavnostních krojích, které bychom si mimo slavnosti jen těžko oblékli.

Chodila jsem k nim domů, ony seděly v kroji, vyparádily se, sedly si. Vždycky dvě tři hodinky jsem si s nimi povídala a došlo mi, že jejich kroje, které nosí každý den, jsou vlastně fantastické oblečení, ve kterém jsou vždycky krásné, ať pracují na poli, nebo vaří v kuchyni. Prostě vždycky! Když moje prababička šla v pět ráno do zahrady okopávat, vypadala, jako dneska vypadá politička, když jde někam veřejně mluvit. Měla kostýmek nádherné barvy, nádherné látky a slušelo jí to.

V Japonskem, Rakousku, Německu, ale třeba i v Americe – všude mají to svoje. A došlo mi, že u nás jsou to právě kroje, co musíme vytáhnout zpátky do přítomnosti.

A jak to vypadá v praxi? Nedokážu si představit, že jdu v kroji do práce.

Dnešní představa lidí je, že kroj je vyzdobený flitrem a je na něm strašně moc krajek. Ale tak to vůbec u každodenních krojů není.

Kdo jsou vaši klienti?

Lidé, kteří se podívají na náš web a pochopí, že to, co děláme, jsou věci do každodenního života.

To znamená, že se můžu obléknout do kroje, jít do práce a nikdo si nebude říkat, že jsem blázen a jdu na cimbálovku?

Vůbec ne. Půjdete prostě v kostýmku, který je trošku víc ženský a zdobnější než klopy od saka, které vypadají jako pánský oblek.

Kdybych k vám přišla do obchodu, vybrala si několik kousků a chtěla si to nějak nakombinovat, vyjdete mi vstříc, nebo mi do toho budete zasahovat, abych neporušila nějakou tradici?

Právě naopak, mě na tom baví, že málokdo si koupí ze stejné látky vršek i spodek, tedy sukni a jupku. Jupka – musíme to slovo ještě víc oživit. Nebo tomu začít říkat kabátek… Ale asi prosadíme tu jupku, měli bychom si na to jako Češi zvyknout! (smích)

Vezměte si třeba sako od Chanel. Když řeknete sako, tak vás asi nenapadne sáčko od Chanel, napadne vás něco, co má klopy. To je podobný koncept, je to podobné jupce. Je to do pasu, úzké a má to třeba krajku nebo něco zdobného. Ale je to daleko víc ženské.

Všimla jsem si, že se do vašich krojů oblékla Petra Svoboda.

Petru jsem si vybrala já sama jako modelku do své první kampaně. I když bych byla skoro radši, kdyby známá nebyla. Ale nemohla jsem najít ženu, která by se mi vizuálně líbila víc než ona. Mně se prostě strašně líbí, protože má nádherné křivky a tvář.

Říkala jste, že v Japonsku jste se inspirovala tradicemi. Už tam jste to začala šít, nebo jste jenom malovala?

Šila jsem pro mě a pro moje děti.

Jste bílá, krásná a štíhlá. Jak na vás Japonci reagovali? A jak potom reagovali i na tu módu? Protože předpokládám, že jste chodili jinak oblékaní než oni…

My jsme tam byli v super komunitě. Žili jsme ve městě Kokura, to je asi jako když si představíte Brno. Je to město pro rodiny nebo staré lidi, takové klidné. A já jsem tam měla děti v katolické školce, něco jako Waldorf nebo Montessori. Rodiče tam musí být hodně zaangažovaní. My jako maminky jsme se dopoledne, kdy byly děti ve školce, věnovaly ručním pracím, hodně jsme šily na děti i na sebe. Takže v té komunitě to nebylo nic neobvyklého. Nijak jsem nevyčnívala a necítila se jinak. Jen mi ze začátku právě tyto maminky hodně pomáhaly s japonštinou.

Nebylo vám pak líto, že opouštíte takto nádhernou zemi?

Já jsem si to hrozně užila. Fakt jsem se ponořila do jejich kuchyně a aranžováni květin, zkrátka všeho, co jsem měla možnost se od někoho učit, hlavně tu inkoustovou malbu. Ale měla jsem toho za těch pět let dost.

Takže doma jste tady?

No jednoznačně.

Ale proč právě Praha, když máte ráda moravské tradice?

Nejdřív jsem šla s dětmi na Moravu. To jsme měli právě první manželskou krizi a rok jsem s dětmi byla tam. Děti si vyzkoušely základku, kam jsem chodila já. A po roce, když jsme manželství dali druhou šanci, jsme si řekli, že by děti měly být v prostředí, kde oba rodiče rozumí jazyku výuky. A od té doby jsou děti v mezinárodní škole a studují v angličtině.

Jak byste srovnala tuto školu s běžnou českou školou?

S českým školstvím nemám problém, ba naopak. Myslím si, že zdravotnictví i školství máme vynikající, a máme navíc obrovské štěstí, že na této úrovni je zadarmo pro všechny. Co mě na českých školách trápí, je chování dětí mezi sebou. Je fakt tvrdé, zbytečně málo milé. A učitelky většinou nejsou dobrým morálním vzorem toho, jak nastalé situace řešit. Strašně bych si přála, aby se vzdělání právě těch vzdělávajících změnilo. Aby učitelky byly vedené k tomu, že mají být morálním vzorem.

Ale asi si sami pamatujeme ze školních let, že je to spíš výjimka. Kolik vyjmenujete učitelek, u kterých jste si řekla: To byl úžasný člověk! Jedna, dvě. A zbytek nadržovaly, sekýrovaly, nerozhodovaly situace spravedlivě, hlavně aby měly problém rychle z krku… Těch devět nebo osm hodin denně ve škole dítě strašně utváří. A ono pak ve svém vlastním životě nebude umět k problémům v kolektivu dobře přistupovat. Na mezinárodní škole je toto skutečně podstatně lepší.

Děti dokážou být dost zlé a upřímné. Co rasismus, nepotýkáte se s tím?

Ne.

Co vás teď pracovně čeká do budoucna?

Naše doména je návrh a šití na míru. Ve výrobě i v salonu se neustále snažíme nějak zlepšovat a rozšiřovat to, co můžeme zákazníkům nabídnout. V uplynulém roce jsme také vybudovali konfekční řadu pro dospělé i děti a textilní vybavení pro domov. Takže prostě pořád hodně pracuju. Ale je to proto, že mě to tolik baví!

Děkuji moc za rozhovor.