Rychlá zpověď - Zuzana Fryaufová: Ples v Opeře vyměnila za MMA
Ředitelka nejprestižnější události v Praze, Plesu v Opeře, Zuzana Fryaufová uzavřením Státní opery kvůli rekonstrukci zmizela z veřejného života. Teď, když je budova opět otevřena, magazín LP-life.cz zajímalo, zda se náhodou vlivná blondýnka opět nevynoří. Čemu se věnovala během dvou let od chvíle, kdy jsme s ní mluvili naposledy, se dozvíte v následujícím rozhovoru. A budete překvapeni, protože tahle křehká žena si omotala kolem prstu ty nejdrsnější sportovce.
Před dvěma lety jsme spolu dělaly rozhovor. Tehdy se rekonstruovala Státní opera, teď je znovuotevřená. Co to znamená pro tebe jako pro ředitelku Plesu v opeře?
Pro nás to znamená, že můžeme s operou vstoupit do fáze jednání o konkrétním termínu plesu. Dokončení rekonstrukce je jedna věc, ale uspořádání tak velké akce, s externími dodavateli, to je ještě běh na dlouhou trať.
Budova se po rekonstrukci musí otestovat, zjistit jak funguje v plném provozu. Navíc je potřeba pro Ples v Opeře řešit velmi specifické věci, jako je taneční parket na míru. Nicméně zrekonstruovaná opera je skvělá zpráva nejen pro příznivce Plesu v Opeře, ale pro celý národ. Je to nádherně udělané a budova si to už dlouho zasloužila.
Co jsi dělala během těch dvou let, kdy ses nevěnovala Plesu?
Věnuji se teď především rodině, nebudu se tvářit jako supermatka, která zvládá na plný úvazek práci i rodinu. Děti, čím jsou starší, tím vyžadují více času, a je to i pro mě čím dál zábavnější. Moc mě to naplňuje, protože ta zpětná vazba je s věkem mnohem reálnější, než když to byla miminka.
Pracovně si proto vybírám spíš nárazové projekty s jasnými termíny, převážně z oblasti eventů – dělala jsem vánoční večírky, korporátní akce i luxusní ples pro uzavřenou společnost. V loňském roce jsem se navíc stala součástí týmu Oktagonu, kde jsem se vrátila takříkajíc ke kořenům, takže k PR.
Proč mám pocit, že tě za chvíli uvidím v „kleci“?
Už to bude skoro rok, co jsem se s Oktagonem dala dohromady, oslovili mě Ondra Novotný a Palo Neruda. Ze začátku mi to přišlo jako úplný úlet, že bych měla dělat PR nějakému sportu, protože o mně se obecně ví, že jestli něco nejsem, tak sportovní typ. Ale od prvního turnaje, na kterém jsem byla v Ostravě, mě ta atmosféra MMA světa strašně dostala. Od té doby jsem věděla, že to pracovně chci dělat. A že jsou v tom ohromné emoce a příběhy. Ale vevnitř v kleci mě uvidíš jedině při závěrečném týmovém focení, hezky v šatech a na jehlách. Na tom se nic nezměnilo.
Co ses musela naučit? Vím, že pro Ples v Opeře jsi toho musela udělat hodně, třeba hodiny tance. Co ti dává tohle? Je to úplně jiná sorta lidí…
Z hlediska PR se samozřejmě o každém produktu, za který máš mluvit, musíš dovědět co nejvíc – terminologii, pravidla, zvyklosti, mentalitu fanoušků i partnerů, abys pochopila, ke komu vlastně mluvíš. Musela jsem taky trochu rozšířit síť svých kontaktů, protože sportovní novináři do té doby nebyli úplně v mém portfoliu. Na druhou stranu MMA je teď takový společenský fenomén, že rezonuje nejen ve sportovních rubrikách. A galavečery Oktagonu díky obrovské show a profesionalitě patří i do společenských rubrik a celostátních médií.
Komunikace s MMA bojovníky musí být náročnější a občas s nimi může být horší pořízení. Jak přijali oni tebe jakožto malou drobnou blondýnku, která nesportuje?
Oktagon je velmi profesionalizované soukolí, takže já přímo s bojovníky do kontaktu nepřicházím. Ani pro ně by to v rámci náročné přípravy nebylo přínosné – muset komunikovat s větším množstvím lidí z týmu. Informace, o které se starám a které komunikujeme s médii, se ke mně dostávají na úrovni managementu.
S kým jsem přicházela do přímého kontaktu, byly holky, které se účastnily reality show Projekt Y. Poprvé v historii Oktagonu je tu show, kde jsou v hlavní roli holky – holky z ulice, které nemají s MMA zkušenost, nikdy nezápasily a najednou měly půl roku na to, aby se staly bojovnicemi, stouply si před zaplněnou Štvanici a popraly se za sebe.
Bylo fascinující pozorovat jejich motivace, odhodlání, rozdílné přístupy. Během pár měsíců se nám měnily před očima nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Viděla jsem spoustu potu, ale taky slz a ohromné vůle a odhodlání. Bez ohledu na to, kdo nakonec vyhraje, jsou na konci toho procesu lepší a silnější osobnosti, než které do něj vstoupily. Já si nedovedu představit, co se jim děje v hlavě ty minuty před tím, než vstoupí do klece s vědomím toho, co bude následovat. Kdy jsi naposledy dala někomu facku, že jo…
Já nefackuju lidi.
Právě, většina z nás nefackuje lidi. I to je na tom sportu zajímavé, míra toho fyzického kontaktu v době, kdy jsme vychováváni k tomu, abychom řešili věci domluvou.
Ale abych se vrátila k tvému dotazu – holky bojovnice ani chlapi se mnou myslím nikdy neměli problém. My máme celkově v týmu Oktagonu hodně holek v rámci zaměstnanců.
Nechtěla sis to někdy vyzkoušet, jaké to je? Třeba grappling, to je ta disciplína, které já osobně říkám „válení se po cizí zpocené osobě“.
Já mám dost ráda svůj osobní prostor a cizí zpocené osoby jsem ochotná tolerovat maximálně v sauně. Takže ne. (smích)
V MMA, byť se to možná nezdá, se točí obrovské peníze. Bylo to pro tebe překvapující?
Vůbec ne. Když se podíváš, kolik lidí v posledních letech na ty zápasy chodí a jak moc se z toho stal i rodinný sport, když na ty galavečery chodí celé rodiny, tak to je naprosto logické. Nevím, kolik sportů tady dokáže vyprodat O2 arénu až po strop.
Jak se to stalo? Ještě před pěti lety tady nikdo o MMA nevěděl.
Dorazilo to k nám trochu se zpožděním, ale jsem přesvědčená, že popularitu MMA u nás a na Slovensku odmakali právě Ondra a Palo. Oba se tomu věnovali spoustu let, a to v dobách, kdy tady UFC zajímalo jen pár skalních fanoušků. Dělají to s nadšením, našli si vlastní cestu a dělají to dobře – díky tomu je Oktagon lovebrand a v československém prostředí MMA rovná se Oktagon. Díky nim taky spousta lidí ztratila předsudky o tom, že je to jen bezhlavé mlácení a spousta krve.
MMA na téhle úrovni vyžaduje disciplínu, čas, vůli a pořádek v hlavě. Má to jasná pravidla. A aby sis tím vydělal a mohl se věnovat tréninku a nechodit k tomu ještě do práce, musíš taky dělat něco navíc – věnovat se sociálním sítím, být zajímavý pro sponzory, komunikovat s médii. Ti nejlepší nejsou žádné bezduché mlátičky. Jsou to komplexní osobnosti, které reprezentují nějaké hodnoty. A ty jsou očividně zajímavé a sympatické pro čím dál větší skupinu fanoušků.
Ty jsi byla vždycky hodně aktivní, pokud jde o komentování současného dění. Co tvůj blog Zuzeta? Pohlcuje tě MMA natolik, že už na něj nemáš dostatek prostoru?
Prostor nebyl spíš z rodinných důvodů, ale možná je to taky trochu výmluva. Kdybych opravdu psát chtěla a cítila tu potřebu, tak bych si čas určitě našla. Takže jsem v tom spíš momentálně neviděla smysl a cíl. Nikdy jsem tím nechtěla vydělávat a být influencer, takže mi nikdo neurčuje, co a o čem psát. Zároveň mi v poslední době připadá, že je veřejný prostor tak zaplavený vyjádřeními všech ke všemu a jde to zoufale po povrchu, že jsem toho asi nechtěla být součástí. Pokud nebudu mít opravdu pocit, že chci něco zásadního světu sdělovat. (smích)
Myslíš si, že je v dnešní době cool být offline?
Čím dál víc si myslím, že ano. I pro sociální sítě platí, že jsou dobrý sluha, ale zlý pán. A málokdo má opravdu promyšlené, co mu to dává a bere. Nedokážeme stoprocentně odfiltrovat, co je realita a co je osobní propagace, iluze. Máme dojem, že to, co vidíme online, je kompletní obrázek, a málokdy někomu jen tak zavoláme, abychom se zeptali, jak se má. My přece víme z Instagramu, že skvěle. Protože tam se mají všichni skvěle.
Já sociální sítě miluji a rozhodně je nechci nijak démonizovat, ale je lepší brát je trochu s nadhledem. Jsou nedílnou součástí našeho života, ale je úplně legitimní volba na nich nebýt – ať už proto, že tě ta prezentovaná dokonalost stresuje, nebo proto, že to sama nechceš dělat a máš pocit, že tam neobstojíš. Takových situací je dost v reálném životě, chápu, že se někdo nechce vědomě vystavovat dalším.
Opravdu vnímáš, že to tak funguje? Volají ti tví přátelé víc?
Dokonce mi občas volají, jestli vůbec žiju. (smích)
Jsi dnes šťastnější než před dvěma lety?
Myslím, že ano. Pracuju na tom, abych já i moje rodina byla čím dál šťastnější.
Na co se těšíš v roce 2020?
Na všechny cesty, které nás čekají. Na knížky, které přečtu. Že si konečně pořídím domů klavír. Že budu pozorovat naše děti, jak se učí nové věci. Že budu na konci roku zase o něco šťastnější.
