Rychlá zpověď - Václav Kuneš nejen o StarDance: Můj favorit už vypadl

Všichni tě najednou zaregistrovali jako nového porotce ve StarDance. Málokdo ale ví, kdo jsi, kde jsi tancoval, co umíš. Řekni nám něco o sobě…

Vystudoval jsem pražskou Taneční konzervatoř, ale hned po škole jsem v roce 1993 odešel na konkurz do Holandska, který jsem udělal, a tam jsem jedenáct let tančil v souboru Jiřího Kyliána Nederlands Dans Theater. V Holandsku jsem zůstal jako tanečník na volné noze dalších šest let. Mezitím jsem samozřejmě spolupracoval s řadou jiných choreografů a dělal různé jiné projekty. Samozřejmě těch jedenáct let v NDT ti otevře dveře, spolupracuješ s nejlepšími choreografy z celého světa a vytvoříš si spoustu kontaktů, které se teď velmi hodí. A hlavně je neustále udržuji.

V roce 2007 jsem tady s Natašou Novotnou založil svůj vlastní soubor 420PEOPLE, kterému je letos jedenáct let. V roce 2010 jsem se přestěhoval zpátky do Prahy, protože se nám soubor rozjel a začalo se nám dařit. Místo tří představení za rok už jich bylo víc, takže jsem se přestěhoval sem, abychom se mohli posunout někam dál.

Ten současný tanec, který já dělám, není balet, sportovní ani společenský tanec. Je to tanec, který odráží spoustu stylů od streetu, k hip hopu až po akrobacii, takže je to taková různorodá záležitost. Nedělám dějové věci, soustředím se na krásu pohybu a fyzično.

Prodej secesní vily, Praha východ - 609m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Abych ten tanec tady nějak propagoval, spolupracuji třeba s Davidem Prachařem. Máme představení Máj na Nové scéně. S Chantal Poullain jsme měli představení Mirage. Plánujeme nové představení s Honzou Nebeským, s tím ostatně jako s režisérem pracuji velmi často. Teď i odbočujeme do činoherně-tanečních představení, ale mojí doménou je tanec. Nejčastěji hrajeme v La Fabrice, v NoDu (pražské kluby, pozn. red.), a na Nové scéně Národního divadla.

Jak ses dostal k porotcování ve StarDance?

Jednou zavolalo nějaké neznámé číslo. Já jsem do té doby nikdy neznámá čísla nebral, protože zas takových kontaktů jsem tady neměl. Pak mi přišla SMS, abych se ozval zpátky, tak jsem se ozval zpátky. Byl to Honza Potměšil s tím, že by se rád sešel, rád by mě poznal a že by tuhle možnost probral.

Potěšilo tě to?

Strašně. I když máme nějaké premiéry, tak zájem médií není takový. Je sice rok od roku lepší, ale nejsem Jágr. Ten současný tanec je taková záležitost, která mě baví a živí. Takže samozřejmě mě to potěšilo, protože kdybych neměl za sebou to, co už za sebou mám, tak by asi k tomuhle nikdo nedošel a nikoho by to nenapadlo. Je to nějaké poklepání na rameno, že to, co jsem doteď udělal, nebylo úplně špatné.

Jak jsi zapadl do té staré zavedené skupiny ve StarDance?

Myslíš mezi porotce?

Porotce i ostatní. Potměšil to dělá od začátku, také Eben a Kostková, a vlastně většina lidí. Ty jsi tam nováček, jak tě přijali?

Jsem od začátku strašně překvapený tím, jak se na to lidi těší, jak je vidět radost z práce, kterou dělají. Od maskérek po kameramany, co jezdí s jeřáby, po všechny lidi, kteří tam jsou. Je vidět, že je to baví a zajímá je, aby to udělali dobře. A to já mám rád. Vidíš na nich, že chtějí, aby odvedli dobrou práci. A všichni z poroty… To bylo na první dobrou, troufám si říct. (úsměv)

Takže si zapadl do kolektivu?

Vždycky ti to samozřejmě někdo předhodí, „jsi tam nový, a mají pravdu. Ale všichni mi hodně pomohli, včetně Marka Ebena a Terezky Kostkové.

Asi jsi nebyl zvyklý na přímé televizní vstupy…

To ne úplně. Já jsem si říkal: „Hele, to je jako představení, prostě vlezeš na jeviště před lidi, je to přímý přenos a nedá se s tím už nic dělat“. Věděl jsem, že budu muset mluvit, což většinou při představeních nedělám, ale přeci jen to srdíčko začalo pumpovat a nervozita byla. Jednoduchá tréma, tu neokecáš.

To je vtipný. Všichni se při sledování soustředíme na tanečníky, kteří jsou strašně nervózní, ale už si vlastně nikdo neuvědomuje, že ty jsi nervózní, abys to dobře řekl.

Já si myslím, že si toho spoustu lidí všimlo, že jsem byl nervózní.

Mně to nepřišlo…

Člověk se v tom víc najde, lepším se v tom. To svoje porotcování jsem pojmul tak, že bych těm lidech chtěl pomoct do eventuálního dalšího kola, nechci je vyhazovat.

Nechceš být zlý jako je Chlopčík?

(smích) Chlopčík není zlý, on je jenom přísný. To je rozdíl.

A ty jsi tedy ten hodný?

Společenský či sportovní tanec není úplně moje parketa, ale kvůli tomu tam jsem. Ač se na ty tance připravím, tak vím, že tam jsou dva profesionálové. To je, jako kdyby Tatiana se Zdeňkem (porotci Zdeněk Chlopčík a Tatiana Drexler, pozn. red.) měli hodnotit nějaké věci, které dělám já. Také to budou vnímat pocitově, nebo stylem „tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí“. A takhle to beru já. Snažím se těm párům, nebo teda hlavně těm celebritám, malinko něčím pomoct.

Je to důvod, proč kolikrát máte každý rozličný názor na tanečníka?

Je to určitě tím. Nedíváme se dozadu a neděláme si žádné přípravy, jak budeme dneska hodnotit. Samozřejmě se ale stalo to, že ty taneční páry byly všechny fakt dobrý, takže nám v druhém díle došlo, že když jsme předtím dávali samé vysoké známky, tak to musíme brát trochu přísněji. Ale často se já a Radek (Balaš, pozn. red.) shodneme v nějakém bodovém hodnocení, někdy taky ne. Opravdu je to subjektivní záležitost – jako každé umění.

Činžovní dům na prodej, Praha 1 - 1067, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Diskutujete o svých hodnoceních i po skončení?

Nějak není čas, neřešíme to. Opravdu to začne a ty jedeš v takovém zběsilém módu. Já to nechci omlouvat, ale to je tam docela stres. Vymyslet, co budeš říkat, napsat hodnocení, předat hodnocení, reagovat. Za sebe, nemluvím za ostatní, se snažím si aspoň říkat: „Hele, tak když tomuhle jsem dal osmičku, můžu, nebo nemůžu tomuhle páru dát taky osmičku?“ Takhle se to snažím nějak zpětně vybalancovat, a ještě ke všemu se snažím být vtipný. (smích)

Který z vypadlých párů byl tvůj favorizovaný? Můžeš to říct?

Favorizovaný nevím, ale přišlo mi líto, že vypadl Geňa (Richard Genzer, pozn. red.). Jak on sám říkal, bude nám chybět. A chybí! Uměl tancovat, uměl bavit, byl vtipný. Já tyhle starší lidi, co se takhle hýbou, obdivuji.

Počkej starší, zas tak starý není…

Tak mu není dvacet, ani třicet.

Tak tobě taky ne.

No, už ani čtyřicet. (smích)

Pomůže tvé působení ve StarDance i tvému souboru?

Těžko říct. I když pravda je, že nové představení máme neustále vyprodané. Jmenuje se The Watcher, hrajeme ho v divadle La Fabrika v Holešovicích. Novou hudbu k tomu složili a živě hrají Please The Trees s Vaškem Havelkou. Myslím, že se to představení povedlo, úplně neskromně to říkám. Omladil jsem soubor. Jsou to takoví mladí, nadšení a hlavně nadaní tanečníci, kteří už dělají věci, které jsem já ani neuměl, když jsem byl v jejich věku.

A ty to představení jen režíruješ, nebo tam i tančíš?

Už tam netančím, já to režíruji. Normálně bych řekl, že to choreografuji, v tom našem světě. Je ale pravda, že jsem si připadal spíš jako režisér, protože oni jsou také velmi tvůrčí a mnoho částí choreografie si připravují sami.

O čem to představení je?

Úplně v krátkosti, The Watcher je z meditace. Když se začneš hodně soustředit a vidíš se z odstupu, pozoruješ se a pak se ještě vidíš z dalších různých pozic. Jako pozorovatel, pozorovatelé a podobně. Je to o tom dokázat se soustředit pouze na své vlastní tělo, a nebýt závislý na mobilech a technologiích. Dnes komunikujeme s lidmi jenom skrze technologie… Věřím, že bychom měli být schopni komunikovat jenom vlastní myslí a vlastním tělem.

Přejděme do malinko osobnější roviny. Já jsem se o tom bavila i s tvou partnerkou Kristinou Kloubkovou. Ona je sice tanečnice, krásně tančí, ale tím, že pracuje na Nově, nemá šanci zatančit si na České televizi ve StarDance. Hodnotí to s tebou doma a bavíte se o tom?

Kristinka je velmi loajální člověk. To jsou věci, o kterých není ani třeba se bavit. Je to zbytečné, je to ztráta času. Takhle to je, ona dělá práci, která ji baví. Každý teď děláme momentálně na jiné televizi, ale mně to samozřejmě v prosinci skončí, takže bude klid. Je, není to škoda… Tak budeme chodit spolu tancovat, nebo pro ni něco postavím. Pro nás…

Budete spolu tancovat? A kde?

Přemýšlíme o tom. Kristinka začala chodit na naše workshopy, které čas od času pořádáme. Poctivě tam chodí a tahá všechny ostatní. Je to pro absolutní neprofesionály, takový koncept máme s Vaškem Havelkou v rámci toho představení, kde se soustředíme na to, aby si člověk uvědomil, jaké má tělo, jak to funguje. Takže nemusíš mít strach, že tam vedle tebe budou skákat nahoru dolů nějací profíci. Tak to není, tam budou všichni takoví, jako ty. Můžeš klidně přijít.

Hrajeme dvakrát za sebou v La Fabrice, takže druhý den je tam čas a prostor na jevišti udělat pro lidi tenhle workshop, s Havelkou, s kytarou. Teď to bude 27. ledna tuším, a pak zase v únoru. Je to všechno na našich webových stránkách 420people.org.

A s tou Kristinkou budete tedy dělat co?

Nejdřív na mě Kristina trochu tlačila, nebo tlačí, abych si s tím pospíšil, že už nejsme nejmladší. Což je pravda, nám by dohromady na tom jevišti bylo hodně přes osmdesát let.
Ale v pak jsme na Tanci Praha viděli Kyliánovo představení East Shadow, kde těm dvěma tanečníkům je dohromady dost přes 120 let. A to bylo tak krásný, silný a hluboký, že nám došlo, že máme ještě nějaký ten čas.

V rychlé zpovědi jsi řekl, že tě v roce 2019 čekají krásné osobní změny. Prozradíš něco z toho? Jak se máš momentálně v osobním životě?

Mám se velmi dobře. Za dva dny budeme slavit roční výročí, takže tím se bavíme teď. Protože naplánovat si spolu volný večer není úplně jednoduché, asi to budeme přesouvat tak jako tak. Kristinka už to má určitě naplánované hodně dlouho dopředu, já jsem měl něco v plánu, to nevyšlo, takže teď plánuju tři dny dopředu. (smích)

Spíš přemýšlíme, jak se posunout dál, úplně přirozeně. S tím bydlením a tak, je to úplně přirozený vývoj. Spoustu lidí se diví, že ještě po roce spolu nebydlíme, ale ono to úplně nejde. Je tam spousta technických, praktických věcí, které se musejí vyřešit. Jde nám to ale pomalu, musíme se tomu víc věnovat. Člověk to musí pořádně domyslet, nejde totiž jen o nás, ale i o Jasmínku (dcera Kristiny, pozn. red.), začala teď chodit do školy. Hledat společné bydlení také není úplně jednoduché. Každý máme svůj byt, co s tím? Takovéto věci… Tak třeba na to druhé výročí už by to mohlo klapnout. (smích)

Ty máš také dceru, která žije v Japonsku…

Ano, létám za ní tak čtyřikrát ročně, nebo ona létá na prázdniny sem. Nebo jsem tam třeba i měsíc… Je jí jedenáct a musím říct, že už je to velká slečna. Ta dálka sice není ideální, ale
snažím se se s tím moc netrápit, když už to takhle je. I o tom je jedno z mých představení Královna víl, které hrajeme v NoDu. Jako základ jsem použil mou smskovou komunikaci s dcerou o tom, kde právě jsme, co děláme, jak se nám stýská a zároveň jak jde život dál. Pro ztvárnění pohybem je tohle ideální téma.

Hodně ji od malička baví zvířata, tak chce byt veterinářkou. Ví, že se kvůli tomu musí dobře učit, takže školu zvládá nádherně. A chodí do anglické školy. Třeba bude jednou studovat veterinu v angličtině v Brně. Vlastně bych si to moc přál, ale kdo ví.

Jak se to dá skloubit s tvou prací?

Tím, že jsem na volné noze a v těch nových představeních už netančím, mám skvělé tanečníky, kteří jsou zároveň velmi soběstační, a se ty věci se můžou odehrávat bez mé přítomnosti. A já se pak můžu soustředit na další nové věci, nebo ten čas využít a odjet za dcerou.

Ale pořád se musíš uživit. Pak jsi ale měsíc fuč…

No jasně. Když jezdím do Japonska, mám tam většinou přes léto práci, která je strašně zajímavá. Mám k dispozici třeba celý orchestr a krásné divadlo, místo, kde zkoušet, a fantastické tanečníky. Většinou jde bývalé kolegy ještě z Holandska nebo lidi, které znám. A společně tvoříme, takže práci v Japonsku mám. Není jí moc, ale když už je, tak je velmi dobře placená.

Vašku, moc děkuju za rozhovor. Přeji mnoho dalších úspěchů.