Rychlá zpověď – Jiří Werich Petrášek: Nejen o tom, jak se žije ve stínu slavného otce Jana Wericha

Zastihla jsem vás v Praze, i když žijete v Děčíně, čím to?

Poohlížím se zde po svém dalším budoucím povolání, děvenko. (smích) Ale vážně. Mám tu nějaké schůzky, projekty, takže v Praze jsem poměrně často. A možná tu budu ještě víc, kdo ví. Zatím jsem ale stále ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně, vysokoškolský kantor, a co budu dělat dál, zatím nevím, protože ještě nějakou chvíli v Děčíně budu. Jedná se spíše o moji budoucnost, zatím nic konkrétního neřeším.

Kolik je vám let?

Už je mi hodně let, je mi třiašedesát. Ale v žádném případě nechci sedět doma se založenýma rukama.

V takovém věku už se spousta lidí těší na důchod.

Já se také těším na důchod, ale trochu aktivnější.

Prodej luxusního penthousu 4+kk 260 m², Praha, Praha 3

Zobrazit nemovitost

Byl jste vždycky takový?

Vždycky jsem byl takový, vždycky jsem byl trochu workoholik. Hlavně jsem měl vždycky taková zaměstnání nebo poslání, která v podstatě znamenala vždy něco trochu jiného. U jednoho jsem si odpočinul ve vztahu k druhému, a obráceně. Mám to tak i dnes, jsem ředitel a kantor, ale při tom také moderátor, dělám věci v rámci showbyznysu, hraju v divadle svoje Hovory W – jak v Praze, tak na venkově. Takhle to střídám, celý život jsem byl takový.

Showbyznys jste ale poznal až poté, co se přišlo na to, kdo je váš táta…

To je hluboký omyl, protože já jsem divadlo hrával už jako chlapec. Jako kluk jsem hrával v Noci na Karlštejně přímo na Karlštejně. Měl jsem zde důležité role, sedmé páže zleva drží koně, když přijíždí král a říká: „Buď zdráv, králi!“ Připadal jsem si jako Cyrano z Bergeracu nebo Hamlet. Inklinoval jsem k tomu celý život, ale je pravda, že mnohé věci se rozjely asi až před sedmi lety, kdy se všechno provalilo.

Když jste měl v sobě takové vlohy, proč jste nešel na herectví? Aniž byste tušil, kdo byl váš tatínek.

To je jednoduché. Když jsem dělal maturitu, chtěl jsem jít jednoznačně na DAMU. Moje adoptivní matka mi tenkrát řekla, že to neexistuje. Malinko mě vydírala tím, že mně zemřel adoptivní otec, když mi bylo čtrnáct. Trochu se na něj odvolávala, říkala „my bychom nechtěli, abys byl herec, protože herci jsou samá děvka“. Hovořila tak i za otce Vladimíra Petráška. Byl jsem přinucený studovat ekonomii, stal jsem se inženýrem ekonomem. Jsem inženýrem stejně jako Petr Nárožný nebo Ivan Mládek a další, kteří do showbyznysu stejně potom pronikli. Zajímavé je, že znám plno účetních, kteří jsou také samá děvka, ale o těch se nepíše, kdežto o hercích se to okamžitě ví. Takže matka to okamžitě smetla ze stolu a bylo po DAMU.

A ona věděla, kdo byl váš pravý otec?

Ano, ona to věděla.

Možná se bála, abyste nebyl jako on…

Je pravda, že jsem se dozvěděl, kdo byl můj otec, až po smrti Jana Wericha. Rodina to tajila z toho důvodu, že měli třeba právě strach, že se za ním rozběhnu, řeknu matce „ty nejsi moje máma“ a podobně. V životě bych to neudělal, protože jsem měl rodinu, která mi dala vzdělání, lásku a úplně všechno, neudělal bych to. Mamka se možná trochu bála, možná z těchto důvodů.

Tamta rodina se zase možná musela bát, že byste chtěl nějaké peníze nebo slávu…

Vůbec nic takového nechci, nic takového mě nezajímá. Jsem na světě šťastný. A jestli se někdo bojí, že bych si sáhl na nějaká práva nebo něco podobného, vůbec o to neusiluji. Žiji šťastně a spokojeně a vůbec nic mi nechybí.

Jak jste to tenkrát vnímal, když jste na to přišel?

Asi tak, že to pro mě nebyl až takový šok, to se nevytahuji. Překvapení možná bylo to, že je to právě Jan Werich, ale já jsem vždycky trochu z té rodiny a okolí cítil, že něco není úplně jasné. Okolí ti vždycky dá něco najevo, že to cítíš. Říkáš si: „Proboha, jsem já opravdu jejich vlastní syn?“ Byli to už staří rodiče, neměli jiné děti, někdo mi občas něco naznačil. Zas až takový šok to pro mě nebyl.

Říká se, že adoptované děti mají pocit, že nemají svou identitu, že jim lhali.

Takové pocity jsem neměl. Dostal jsem se z kojeneckého ústavu velice rychle. Pravda je taková, že jsem se první rok života jmenoval Jan, teprve pak mně po rozhodnutí soudu dali jméno Jiří. Beru to tak, že život takhle běží. Jsem člověk naplněn optimismem, jsem člověk velmi pozitivní, docela jsem se s tím srovnal. Samozřejmě jsem nad tím hodně přemýšlel, mrzelo mě, že jsem tátu nepoznal blíž a podobně. Ale srovnal jsem se s tím opravdu velmi dobře.

Jak se na to vlastně přišlo?

To je velice jednoduché. Přišel na to jeden autor, myslím David Zápal ze Super.cz, a najednou zveřejnil „Objeven syn Jana Wericha“. Byla tam moje fotografie. Ptal jsem se ho, odkud tu fotku má, ale řekl, že svůj zdroj neprozradí a že je to dobře informovaný zdroj. Přiznám se, že jsem ze začátku malinko mlžil z toho důvodu, že jsem nechtěl nějakou velkou popularitu, rozhovory a něco pořád vysvětlovat. Pak jsem si ale řekl, že být synem Jana Wericha není žádná ostuda, každý máme nějakého otce, tak jsem přiznal, že tomu tak je.

Takže jste to přijal za vlastní?

Přijal jsem to za vlastní, já už jsem to v té době věděl. Věděl jsem to od roku 1980, ale pouze jsem se s tím nikde nevytahoval a nezmiňoval. Když to potom bylo na světě, tak někteří kamarádi a lidé ze showbyznysu mi říkali, že se nemám za co stydět, že je úžasné být synem Jana Wericha. Pak jsem samozřejmě řekl, že ano. Pak vybuchla bomba a všechno to začalo. Rozhovory v časopisech, různé televizní pořady mě začaly zvát jako hosta a podobně.

Kdo vám to tenkrát řekl, maminka?

Maminka mi to řekla.

Jen tak?

Ne, ona mi potom řekla, že si to nechce vzít do hrobu. Abych věděl, kdo vlastně jsem.

Prodej secesní vily, Praha východ - 609m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Jak vzniklo tedy „to“ Werich ve vašem jméně?

To vzniklo tak, že to jednou někdo napsal, a mně se to líbilo jako vzpomínka na tátu. Používám to jako umělecký pseudonym, tím ale vůbec nechci naznačovat, že bych se s otcem chtěl srovnávat. Vždycky říkám, že kdybych tátu potkal, podal bych mu ruku a řekl: „Táto, pojď, zahrajeme si spolu ve filmu.“ Já jsem mizerný herec, on je výborný herec. Společně by měl tedy film padesátiprocentní úspěšnost, což je na český film poměrně dobré. Werich neznamená, že bych se chtěl otci přiblížit, pokud jde o jeho umění.

Pozornost novinářů může být i velmi nepříjemná. Jak se obyčejnému člověku změní život? Jak jste se cítil?

Bylo mi to zezačátku nepříjemné. I když jsem takový exhibicionista v tom směru, že mně nevadí bez trémy vystoupit na jevišti. Považoval jsem to za takové šťouchání do osobního života, teď ty dotazy – kdo byla biologická matka a podobně. Protože za svoje rodiče považuji logicky své adoptivní rodiče, tak tyhle věci jsem nechtěl nikdy rozebírat.

Na druhou stranu to přineslo jedno pozitivum, že dnes de facto dělám práci, kterou mám rád. Rád řediteluji školu, rád učím na vysoké škole, ale také rád hraju divadlo, moderuju a tak dále.

Jak vás vnímají vaši studenti?

Jako ředitele školy i jako učitele na fakultě. Ale samozřejmě se občas zmíní, na něco se zeptají, možná aby trochu zabili hodinu. Největší show samozřejmě byla, když jsem dotočil televizní seriál Stopy života, kde jsem měl postelovou scénu s devatenáctiletou kolegyní, z toho měli obrovský svátek.

Kolik vám bylo, když jste to točili?

Asi devětapadesát. Měli z toho obrovskou radost. A kluci na fakultě říkali „to jste měl prožitek, to jste si to musel užít“. Samozřejmě tyhle scény, když se točí, nic nádherného to není. To vyvolalo takové „haló“, ale mám se studenty velmi přátelský vztah, takže si myslím, že je všechno v pořádku.

Myslela jsem, jestli si říkali „páni, mě učí syn slavného Wericha“…

Napsal o mně článek do novin jeden můj student, „Učí mě syn Jana Wericha“. Bylo to hezké, pohlazení na duši, líbilo se mi to. Napsal to s takovou úctou. To ano, možná to tak někteří berou, ale pravda je taková, že se nechovám jako syn Jana Wericha nebo jako herec, ani na fakultě, ani na střední škole, kterou šéfuju. Tam mám své poslání, takže zas tolik na to nenarážíme.

Hodně se vídáte i se slavnými. To bylo ještě před tím zjištěním, nebo až po něm?

Já jsem se s některými vídal, protože někteří byli moji kamarádi. Samozřejmě ale všechno začalo tou mojí další profesí. Začal jsem si zvát osobnosti do mikrofóra Českého rozhlasu a svého pořadu Hovory W. To začalo tím, že jsem se s těmi lidmi víc seznamoval, točil jsem s hereckými špičkami seriál Stopy života a podobně. Takže člověk lidi z této oblasti samozřejmě poznává.

Někteří tatínka ještě pamatují. Říkali vám o něm něco?

Samozřejmě, pamatují, hezky o něm mluví. Mluvila o něm hezky Květa Fialová, mluví o něm hezky Zdenička Procházková, Karel Gott mi vyprávěl, že se ho táta kdysi zastal a podobně. Samozřejmě na něj vzpomínají v dobrém.

Co na to vaše rodina? Manželka a děti…

Musela byste se především zeptat manželky. Já vždycky říkám, a píšu to i ve své poslední knize, že každý muž má mít tak velkou zahradu, jakou stačí jeho žena obdělávat. A pokud se to nedaří, neměň zahradu. Ona by tím pádem řekla, že doma nic nedělám a všechno je na ní.

Není to pravda, sekám třeba trávu, ale samozřejmě to bere tak, že často nejsem doma, mám toho hodně. Občas jede na nějaké představení se mnou, ale bere to tak, že v  rodině toho moc nenadělám.

Děti to berou úplně v klidu, těch se to moc netýká, protože mají svoje povolání, které nesouvisí se showbyznysem. Syn je řídící letového provozu, dcera je teď na mateřské s třetí dcerou, jinak pracovala na Ministerstvu pro místní rozvoj. Mají svůj život a tolik si toho nevšímají. Vnučky ale třeba kolikrát řeknou, dívající se na televizi, „jé, hele, děda!“, pokud běží třeba Byl jednou jeden král. A já jim říkám: „Nikoliv děvčátka, to je praděda. Děda jsem já.“

Co na to veřejnost, tedy obyčejní lidé, kteří milovali Wericha jakožto herce? Nekladou na vás nějaký tlak?

Nesetkal jsem se s ničím vyloženě negativním. Je ale pravda, že často srovnávají, a já to nemám moc rád. Mnozí bardové českého divadla mi říkají: „Vykašli se na to, každý je něčí syn. Hraj a dělej to, co máš rád, lidi umíš bavit, tak to dělej. Kdybys to neuměl, můžeš být stokrát synem Jana Wericha, ale přesto je to k ničemu.“

Okolí mě samozřejmě takhle vnímá, ale většinou pozitivně. Díky tomu jsem se setkal třeba s paní Evičkou Tůmovou, poslední hospodyní Jana Wericha, díky tomu jsem poznal lidi, kteří chodili do Werichovy vily, setkal jsem se s novými lidmi, kteří tátu znali a měli ho rádi, tedy s lidmi, se kterými bych se v životě nesetkal. Je to velmi příjemné.

Dokonce na moje představení přišly dvě sestřičky z nemocnice, které byly u toho, když táta umíral. Není to vždycky úplně o veselých událostech, ale jsem rád, když si mohu popovídat s lidmi, kteří tátu osobně znali.

Potkal jste se někdy s příbuznými Wericha?

Potkal jsem jenom tátovu pravnučku, tedy Fanči dcerou, která byla na otevření Werichovy vily. Jinak s Fančou (vnučka Jana Wericha, pozn. red.), která žije ve Švýcarsku, tu jsem nikdy neviděl a nikdy jsme se nepotkali. Trošku toho lituju, ale myslím si, že k tomu třeba někdy dojde. Určitě nemusí mít ta rodina strach, že bych měl zájem o nějaká práva, to ne.

Jste voják. Jak jste se k tomu dostal?

Voják jsem, teď jsem samozřejmě ve výslužbě. Jsem podplukovníkem vzdušných sil. Teď jsem trochu profesionálním kladečem věnců, protože chodím po všech těch pietách. Mám to spojené ještě takto – jsem tiskový mluvčí Cyriaků, Křížovníků s červeným srdcem, a jsem také podplukovníkem armády.

Všude se snažím propagovat armádu a starat se o odkaz našich největších hrdinů, to jest letců RAF i třeba válečných veteránů, kteří přišli z Východu. To je takové naše poslání, my jsme například založili muzeum letců RAF v Polici na zámku a podobně. Jsem velmi pyšný na uniformu a snažím se reprezentovat armádu, co nejlépe to jde.

Na čem momentálně pracujete a co je nového?

Moje poslední kniha Kapka do žil. Je to takový souhrn povídání o životě, vzpomínek na kamarády, tátu, Berounku… Jsou tam moje básně, aforismy, všechny glosy, které jsem vysílal v Českém rozhlase a tak dále. Když ji přečetl Honza Přeučil, tak řekl: „Ta kniha je tak krásná, pojď, namluvíme ji spolu.“ Namluvili jsme ji spolu jako audioknihu, takže je k dostání nejen v tištěné podobě, ale také v podobě audioknihy. V současné době připravujeme další seriál Hovoru W s hosty, konkrétně v divadle Karla Hackera v Kobylisích.

Moc děkuji za rozhovor.