Rychlá zpověď - Míša Mauerová: Partnera neschovávám, jen nechce být veřejně známý

Vy jste nyní na mateřské. Jaké to je, být mámou tří dětí?

Já na mateřské tak úplně nejsem. Neříkám, že je to něco, čím bych se chlubila, ale jsem ráda, že zvládám i pracovat a že to dokážu hezky nakombinovat tak, že jsem úplně ze své práce nevypadla.

Být mámou tří dětí znamená, že vše je trojnásobně - trojnásobná starost, trojnásobná únava a trojnásobná radost, štěstí i láska a vše má trojnásobnou rychlost.

Exkluzivní vila na prodej, Říčany u Prahy -, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Plánovala jste třetí dítě?

Po dvojčatech jsem si už řekla, že plánovat takovou věc, která je hodně daná přírodou a okolnostmi, nejde. Když jsem potkala mého přítele, tak jsem věděla, že by byla strašná škoda, abych s takovým chlapem neměla dítě, a věděla jsem, že dítě je takové přirozené vyústění vztahu. 

Tehdy jsem byla po vztahové autohavárii a už jsem strašně zvažovala, jestli vůbec s někým žít, natož mít dítě. Věděla jsem, jaký je to závazek, zvláště v momentech, které si člověk v té zamilovanosti neuvědomuje, ale které život také přináší. Jak se pak i ten nejzamilovanější člověk dokáže chovat. Hrozně jsem to zvažovala a teď jsem ráda, že malou máme a myslím si, že ona tak hezky uzavřela náš rodinný kruh.

O vašem příteli ale není nikde ani zmínka, snad ani fotka...

My spolu normálně chodíme do restaurací, lidé nás potkávají. Neschováváme se, jenom respektuji jeho přání, a vlastně mu i čím dál více rozumím v tom, že nechce být mediálně známým. 

S mojí prací on nesouvisí. On souvisí se mnou, jako Míšou Mauerovou a doma jsem partnerka, maminka, uklízečka, kuchařka, prostě všechno mimo práci. Není nutné ho k publicitě nutit. Není to tak, že bych tajila nějakou senzaci, že by měl třeba čtyři ruce, hlavu nakřivo. Je to hezkej, fajn chlap, se kterým je mi dobře a který nechce mít fotku v médiích, nechce být v médiích propíraný, a já to respektuji.

A jak jste to dokázali takhle dlouho udržet v soukromí?

Tím, že nejsem právě taková pecka jako například Lucie Bílá, nebo jiná takhle známá osobnost. Média potom zas tolik nepátrají a respektují, že jsem si vybrala, že ho ukazovat nebudu a nikam s ním nechodím.

I předtím, než jsem měla Emičku, tak jsem na večírky a akce chodila docela sporadicky, vybírám si. My spolu chodíme na soukromé akce a na veřejné chodím sama, nebo s kamarádkou. Nějak urputně se tomu nebráníme, jenom tomu nejdeme naproti.

A kdybyste se například spolu vzali, budete si měnit jméno, nebo si necháte své?

Svatba zatím není úplně na pořadu dne. Není to něco, u čeho říkám nikdy, ale není to zároveň něco, čemu bych šla naproti. Já bych asi jeho příjmení alespoň do jména zakomponovala.

Je pravda, že se skutečně nepodaří, abychom všichni měli stejné příjmení, jelikož děti mají jméno po svém tatínkovi (Kožíšek, pozn. red.). Já bych neměla určitě nic proti tomu, mít jeho příjmení, ale přeci jen, moje příjmení už vnímám jako nějakou značku, na které nějakou dobu pracuji, tak bych si ji pro práci určitě nechala.

A přijde mi to i nefér vůči lidem, kteří mě sledují, poslouchají a vnímají v této branži jako známou osobu, aby si museli zvykat na nové jméno. Já budu vždy Míša Mauerová, stejně jako například zůstala Andrea Kerestešová, i když se ji snažím vnímat jako Růžičkovou. Spoustu holek, které se vdaly, stále vnímám s jejich dívčími jmény.

Prodej historického bytu 3+1 Malá Strana – 113, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Co vaše dvojčata? Pořádně vyrostla, od doby, co jsem vás viděla naposledy.

Teď jim začíná puberta. Zatím tedy zlehka, ale jsou to skvělí parťáci. Tím, že mají Emičku hrozně rádi, tak mi s ní i dost pomáhají. Jsou to další čtyři ruce navíc, které prostě v tomto zápřahu potřebuji.

S nimi je to složité v jiných pohledech. Jsou stále náročnější. Jak se říká, že větší děti, větší starosti, tak je to pravda. Ono se to zase přeleje do něčeho jiného. Už to není o tom, že jste nevyspalí a za dítětem běháte a dáváte pozor, aby si nic neudělalo, ale je to o tom, že je tam větší interakce. 

Musíte dávat pozor, aby vám něco neuteklo, sledovat co cítí a co prožívají. Ale jsou to fajn parťáci a musím říct, že jak se na ně koukám, jako na takovou smečku, tak se dojímám. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych měla dvě děti, natož tři. Když vidím, jak si spolu hrají, mazlí se, tak je mi hrozně dobře. To je pro mě takový mateřský orgasmus.

Co práce? Všichni vás do teď titulují jako kadeřnici Digi ze seriálu Ulice...

Naštěstí jsem už zachytila druhou skupinu, která si mě spíše pamatuje z pořadu Bedekr, jako průvodkyni cestovatelského magazínu. Práce mě hrozně baví. Je to pro mě určitá terapie v tom, že tam utíkám z reality a z každodenních starostí. Jsem ten typ, kterého mateřství naplňuje, ale ne zcela. 

Takže se potřebuji seberealizovat i proto, aby děti byly pyšné na to, že maminka také dělá něco, co je jiná hodnota než dobrá svačina a uklizený pokojíček. Zároveň do práce chodím i trochu odpočívat a tříbit mozek, abych nedělala jen „bafbaf“ a „čičikaka“. Je to důležité pro udržování nějaké hladiny inteligence a sociální komunikace.

Takže chodím pracovat. Samozřejmě to musím dělit jenom na to, co mi dovolí péče o děti a starost o domácnost a podobné věci, protože v hierarchii priorit je pro mě na prvním místě být máma, práce je až na druhém, ale i to je hodně důležité.

A jak to vnímají režiséři, scénáristé a podobně?

Všichni jsme jednou byli děti. Spousta z nich je rodiči. Zjistila jsem, že když je člověk upřímný a řekne: „Hele, já jsem strašně nevyspalá“, nebo „Moje dítě má hroznou rýmu a horečku, musím jet domů“, tak vím, že lidé jsou k tomu schovívaví a že pokud to opravdu nebyli chladnokrevní loktaři, které zajímá jen práce a nic jiného, tak vždy byli tolerantní a vyhověli a pochopili, že teď to nejde. 

Myslím si, že i ty největší manažerky bývají matky, nebo manažeři jsou otcové, tak chápou, že ten strach a péče o dítě je na prvním místě. Vždy jsme si tak vyšli vstříc a domluvili se. Je pravda, že některá práce nejde, protože je třeba časově náročná, že by to nešlo skloubit, a to i proto, že nám moc nefungují babičky, takže se musíme o péči zatím postarat navzájem sami.

S partnerem se celkem spravedlivě střídáme. Už na začátku, když jsem byla těhotná, mi řekl, že mi chce samozřejmě umožnit, abych chodila do práce, protože mě baví a generuje i příjemný peníze do našeho rodinného rozpočtu, a že se na tom budeme vždy domlouvat, a musím říct, že co řekl, tak v tomhle ohledu splnil. Takže toho malého cvrčka nikdy neopouštím na dlouho, abych popracovala, uvolnila se, udržela se trochu v práci, přetříbila si i inteligenci a nevyšla ze cviku, ale hrozně ráda se za nimi zase vracím a těším se. Jsem ráda, že se můžu těšit domů na děti.  

Nezměnil se vám také okruh fanoušků? Už jste sice měla dvě děti, ale byly docela velké, ale teď máte dosah i na velkou skupinu matek s malými dětmi. To musí být síla.

Je to síla a já se potom i směju, protože jsem se jako prvorodička chovala stejně. Máte pocit, že děti jsou opravdu středobod vesmíru a že děláte tu nejdůležitější práci na světě, což tak vlastně je, ale pak vám ten pocit jedinečnosti trochu zvětrá a zjistíte, že každý má dítě a každý to zvládá. 

Každý tuto věc dělá a i když tam nebudete mít to stopadesáti procentní nasazení, tak dítě vyroste, naučí se mluvit, naučí se chodit a tak. Takže teď jsem taková trochu matka s nadhledem, což mi někdy dává i potřebný humor. Proto mě sledují některé maminky, protože mají pocit, že prožívám to, co ony, ale mám od toho trošičku odstup.

A co například říkáte na matky, které se rozhodly o svých mateřských zkušenostech psát blog?

Já jim rozumím. Člověk se potřebuje někdy jakoby vypsat. Je to určitá forma terapie. Myslím si, že sociální sítě, blogy a podobně z větší části fungují jako autoterapie. Já jsem dvojčata měla v době, kdy teprve začal fungovat Facebook a ostatní sítě ještě ne a neexistovalo tolik bloggerů a influencerů, takže třeba bych také zvolila tuto formu terapie, ale zpětně vidím, že to není nic těžkého. Píšou mi maminky, které mají daleko víc dětí a daleko složitější péči o ně a zvládají to s větším přehledem než já. Takže se nechci stavět do role nějakého mentora. Někoho, kdo by měl právo o tom mluvit, to ne.

Jsem prostě žena, která se svobodně rozhodla mít tři děti a je za to ráda. Je to mazec. Stejně jsem nevyspalá, stejně unavená, stejně jsem se trápila s kojením, stejně mi smrdí hovínka mých dětí. Jsou to věci, které se dějí všude stejně, ať už jste nějaká celebrita, nebo anonymní paní, která žije na venkově a potýká se s tím nějak úplně jinak, ale cítíte svoji výjimečnost a výjimečnost svých dětí, že jsou to vaše děti, vaše láska k nim a denní prožitky jsou pro vás intenzivní. Jen je třeba si uvědomit, že toto prožívá úplně každý stejně.

Nechcete dodat ještě něco ke své práci?

Práce ani ne, práce je teď velmi pestrá a jsem za to ráda. V podstatě hodně vděčím sociálním sítím a Instagramu. Dovolují mi díky různým spolupracím vydělávat peníze a umožnit na chvíli příjemnou mateřskou. Já se za to nestydím, říkám to, byť si dost zakládám na tom, aby všechny spolupráce byly organické, autentické a v životě jsem se nespojila s žádným výrobkem jenom kvůli financím, ale většinou protože tomu věřím a používám to. 

Díky tomu si hýčkám ty, kteří mě sledují, aby mi důvěřovali v tomto ohledu. Je to takový můj deníček. Já to mám jako deník, do kterého se vždy zpětně podívám, co jsem třeba dělala před dvěma lety, co jsem cítila a můžu to také zanalyzovat.

Hodně celebrit bere své děti také do reklam, přemýšlela jste už tom, že by vaše děti mohly taky takhle účinkovat?

Když si to starší vyberou, tak jim to samozřejmě umožním, pokud to bude konvenovat s různými věcmi. Dříve jsem si říkala, že by bylo hrozně hezké, kdyby syn Pepa byl doktor, jako děda, a dcera Madla by byla právnička. 

Prostě mít právníka a doktora v rodině se vždy hodí a je to takové povolání, které nehledě na dobu je prestižní, budou vydělávat dost peněz, budou spokojený a bylo by to prostě super. Ale čím jsem starší, nechci říkat rozumnější, čím se s tím setkávám, tak si říkám, ať jsou šťastní. Třeba Pepa hrozně rád dělá se dřevem a vím, kolik je dnes bojů o dobrého truhláře, dobrého řemeslníka.

Řemeslo má opravdu takovou pachuť z dob minulých, že to byli ti, co šli na učňák, a dnes to bývá naopak. Většinou, když potkám opravdu dobrého řemeslníka z nějaké rodinné firmy, tak je to opravdu někdo, kdo miluje svoji práci, a je vytížen na rok či dva dopředu. Tak jsem si řekla, že když bude Pepa spokojený, tak nemusí být člověk, který dělá v korporátu s notebookem na kolenou, což chce dneska dělat každý. 

Madlenka má zase takové to sociální cítění. Pomáhá už od malička, třeba se stará o Pepu. Je to strašně hodná holčička. Například ráda masíruje, musela jsem ji udělat ručník, sama si ušila masírující polštářek, má masážní oleje, prostě hrozně ráda masíruje lidi v rodině a chce pomáhat lidem, tak si říkám, že vlastně není nic lepšího, než když člověk dělá takovou službu, kde si ho lidé váží, potřebují ho a člověka to naplňuje a baví. 

Tak proč ne, ať dělá tohle, nemusí být právnička, kterou jsem si pro ni vysnila. Vlastně lžete něco ve prospěch něčeho podle nějakých pravidel. Ona je hrozně spravedlivá a hodná a stejně by tu práci asi nemohla dělat. 

Ještě mě zajímá vaše šití, protože šijete už dlouho. Posouvá se to dál?

Pro mě je to terapie. Já se potřebuji věnovat něčemu, u čeho mi vypne mozek, protože se vždy zahltím a přemýšlím o spoustě věcech a pak někdy mám pocit, že mám tak přeplněno, že potřebuji upustit, někdy už mě z toho opravdu bolí hlava. U šití to mám tak, že když se soustředím na střihy a látky a dělám rukama. I u jiných ručních prací jako háčkování, pletení, tak vlastně odpočívám.

Vy jste si také na to koupila nějaký nový stroj!

Pořídila jsem si šicí stroj a o víkendu jdu na kurz k renomovanému krejčímu, aby mě naučil s ním pořádně zacházet. Řekla jsem si, že řemeslo je něco, co nám nikdy nikdo nevezme. Jako stát se může cokoliv, může přijít válka, a říkala jsem si, že to řemeslo je něco, nějaké know how, které si v sobě můžu uchovat, a třeba se to jednou bude hodit. Nikde není napsáno, že budu celý život herečka nebo moderátorka.

Potkala jsem vás v BackYardu, takže vím, že vás móda zajímá. Šijete i pro ostatní, nejen pro rodinu?

Hodněkrát mě to napadlo. Samozřejmě, že moje provedení není tak dokonalé. Mohla bych být ideamaker, vyrábět například prototypy a někdo daleko zručnější by to dokázal ušít, ale tím že sleduji český design a českou módu, tak jsem si říkala, že takových lidí s dobrými nápady, s talentem je tady tolik, že na fušování jim do řemesla a stavět se vedle nich, si zatím netroufám. Řekla jsem si, že jediné, co pro to udělám, bude to, že se opravdu naučím techniku a uvidím. 

Mám svoje sny, také bych jednou chtěla viset vedle designérů třeba v BackYardu a zkusit, jestli se lidem moje nápady budou líbit a bude je to bavit. Na sukně reagovali velmi dobře. Ono je to vlastně strašně jednoduchá záležitost, úplně primitivní, se kterou jsem začínala, ale ten nápad se líbil, takže některým ženám, i kamarádkám, jsem sukně ušila. Přítel mi pak k Vánocům koupil doménu suknickarka.cz v domnění, že rozjedu takový svůj sen. Jenže ono to tak jednoduché není. Člověk na to potřebuje IČO, potřebuje najednou mít EET a takové všechny blbosti k tomu. Znamená to, že tomuto talentu, „drobnému podnikání“ se staví byrokratické překážky do cesty a člověka to ve chvíli, kdy opravdu šetříte energií, úplně zbaví chuti dál pokračovat.

Vy se také učíte stepovat, proč?

Nyní jsem se dostala do takového milníku pro ženy, alespoň tak to vnímám. Ta čtyřicítka je taková, že si říkáte, že mladost a produktivnější část je už za vámi. Dalších čtyřicet let je přede mnou, neříkám, že nutně horších, prostě jiných. 

Spoustu věcí už ale asi nestihnu, nestihnu vystudovat jinou vysokou školu, pokud se teda nevrhnu na univerzitu třetího věku. Už asi nestihnu jako singl žena procestovat celý svět, buď si budu muset počkat, nebo s dětmi. Prostě už to má všude „ale“. Je ale pár věcí, které jsem vždy chtěla stihnout a mezi ně právě patří naučit i stepovat. Chtěla jsem se to vždy hrozně naučit, vždy se mi to líbilo, a protože na DAMU to není součást výuky, tak jsem si říkala, že bych to chtěla prostě vyzkoušet a koupit si stepky, dát si sama sobě dárek a přihlásit se na to. 

Shodou okolností, jak to tak bývá, tak v tomto přemýšlení jsem natrefila na svého známého, kamaráda Pavla Strouhala, který patří mezi nejlepší choreografy a vůbec průkopníky stepu u nás. On říkal: „Hele, já mám takové lekce, každé pondělí v tolik a tolik, tak přijď, můžeš kdykoliv.“ 

Takže chodím za mladými talentovanými tanečnicemi, holkami s fyzičkou, já tam funím jako kobyla, ale plním si svůj sen a je to takový můj quality time. Zatím to nejobtížnější na stepu, mi připadá sehnat hlídání, abych na hodinu mohla jít stepovat, ale je to strašně fajn pocit, že ty věci nejsou nereálný. Jde jen opravdu o to chtít a něco pro to udělat. Ve všech ohledech. 

Takhle je to s tím stepem, je to tak i s šitím. To mi vlastně vyhledal můj přítel, který mě v tomto hrozně podporuje. Také má sám věci a koníčky a sport, kterému se hodně věnuje mimo svoji práci, takže chce abych měla něco, co mě baví, abych si odpočinula, což je hrozně fajn a v tom si myslím, že je prostě výjimečný. Proto ho tak moc miluji. Chce, abych byla spokojená a šťastná, což je prostě hezké, když někoho takového potkáte.

Míšo, děkuji za rozhovor.