Rychlá zpověď – umělec Kristian Kodet: V letadle se chovám jako šílenec
Malíř Kristian Kodet žije půl roku v Česku a půl roku na Floridě. Letošní léto pro něho bylo velmi významné. Nejenže oslavil životní jubileum, ale ještě navíc dostal čestné občanství Prahy 1 a jako dárek si uspořádal výstavu, kde jsou k vidění jeho obrazy, jež vznikaly napříč jeho bohatým životem. Přestože umělec tráví většinu času na své faře v jižních Čechách, udělal si chvilku na rozhovor pro Luxury Prague Life.
Nedávno jste měl kulaté narozeniny, jak jste to oslavil? Jak jste je prožíval? To musel být mejdan…
Tak sedmdesátiny jsou jen jednou za život, víte? To se muselo oslavit… Byl to mejdan s vernisáží, ale bylo to takový krásný, protože jsem tam soustředil všechny obrazy z posledních let. Bylo to úžasný, přišla strašná spousta přátel a byly tam i celebrity. Všichni se skvěle bavili a já si to moc užil. Vypadalo to snad, že jsem oblíbený. (smích)
Chtěl bych ještě všechny čtenáře pozvat na výstavu mých obrazů na Novoměstské Radnici v Praze 2, která trvá do půlky září, pak to všechno sbalím a pojedou po světě. A musím říct, že je nač se dívat, jsem také rád, že se obrazy dobře prodávají.
Jaké jste dostal dárky?
Představte si, že po té výstavě jsem chtěl ty dárky odvést domů a zjistil jsem, že na to nemám automobil, takže jsem to vezl náklaďákem do jižních Čech. Dostal jsem takový osobní dárky, spoustu vína i tvrdý alkohol a také nějaké obrazy…
Vážně? Věšíte si doma i cizí obrazy nejen své?
Ano, ale jen některé, ale koho, to vám nepovím… (smích)
K vašim sedmdesátinám jste dostal od Prahy 1 čestné občanství, v čem to spočívá?
Víte, že nevím, ale žiju a pracuju od revoluce na tom Staroměstským náměstí, takže bylo to milý od obecního úřadu Prahy 1, že si na mě vzpomněli.
Také ještě jezdíte na Floridu, jste část roku tam a část tady. Kolik času z roku strávíte tady v Čechách?
Tady žiju většinu roku, ale zimu moc nemusím a tak zimní měsíce trávíme na Floridě.
Letošní léto ale tady bylo trošku horké, a navíc nejste ani na Staromáku, ale v jižních Čechách.
No jistě, protože je tam krásně. V Praze to bylo peklo, bylo šílený vedro. Na Floridě fouká od moře. My máme kousek od moře barák, a všude máte klimatizaci, to tady absolutně není. Tady se to letos fakt nedalo vydržet a kdybych byl v bytě na Staroměstském náměstí, tak tam umřu. (smích)
Na jihu je alespoň les, tam se můžu schovat před sluníčkem.
Kolik jste během tohoto léta namaloval obrazů?
Hodně. Já jsem jich hodně udělal v Americe a nechal jsem je poslat sem. Teď to zase posílám nazpátek, i některé nové obrazy, protože připravuji výstavu na Floridě.
Teď trávíte léto v jižních Čechách a váš pražský byt je prázdný, proč ho nepronajímáte?
To vůbec! Máme tam sbírky, je to domov celé rodiny, jsme Pražáci. To nepřichází v úvahu. Kdepak.
V listopadu odlétáte zase na Floridu. Vy ale strašně nerad létáte.
No šíleně nerad. Na to si já kupříkladu nemůžu zvyknout. Já jsem vyděšenej, šílenej, je to hrůza. Létám s manželkou nebo s dcerou. Ty jsou v pohodě, ale stydí se za mě, protože ležím v uličce a dělám strašný věci, chodím za pilotem, chci vystoupit z letadla… Prostě se chovám jako šílenec, ale díky bohu, letušky jsou na to zvyklé, asi nejsem jediný takovýhle šílenec. (smích)
Sám říkáte, že v Čechách jste doma, přeci jen jste si ale musel zvyknout i na život v Americe. Jak se vám tam žije?
Mám to tam hodně rád ten život, ty lidi, jak jsou milý, neuvěřitelný. Ty lidský vztahy tam, to je šílený úplně. Když se vám tam zastaví auto, dvacet aut zastaví, jestli se vám něco nestalo. Tady vás nechají být. Nikdo vám nepomůže, lidé jsou tu k ostatním lhostejní, až mě to mrzí. Já kupříkladu jsem zvyklý tady na ty obchody, ale přijel jsem tam k nám, a strávil jsem čtyři hodiny v potravinách. Kvalita jídla se nedá vůbec srovnat. Ono i když jedem do Rakouska, žena koupí mýdlo nebo prášek na praní. Je to stejná krabice, co máme tady, ale ten prášek voní, mýdlo pění, to se nedá porovnat. Cokoliv, co dostanete v Rakousku v restauraci na talíř, je nesrovnatelné s tím co dostanete, když přejedete hranice a zajdete do místní restaurace. To je někdy šílený. Zase začíná být velký rozdíl mezi Západem a Východem.
Vy jste zažil komunismus. Když se zamyslíte, jaký je dneska ohromný výběr všeho, vzpomenete si, že jste stáli na něco fronty?
No ježíši, na všechno, na toaletní papír, na všechno. Nebylo nic, to jste musela mít známýho třeba řezníka, aby vám tajně uřízl kousek salámu. To byla skutečně hrozná doba. Pamatuji si to dobře a jsem rád, že teď už to není. Ale zase na druhou stranu je všeho hrozný nadbytek a lidé plýtvají potravinami a chudá část planety nemá do čeho by kousla. Byl bych rád, kdyby se našla nějaká symbióza. Ale toho už se určitě nedožiju.
Nedávno bylo padesátileté výročí od srpna 1968. Jak si ho pamatujete vy?
Měli jsme tu známý z Rakouska. Šli jsme si lehnout a on najednou, že sem jedou tanky. Tak jsem mu (příteli z Rakouska) řekl: "Zbláznil ses, už nepij". A ona to byla realita, za chvíli to všechno začalo, bylo to šílené. Šel jsem do ulic, taky jsem bojoval. Člověk, který to nezažil, si to nedokáže představit. Mladí dneska nemají ani tucha, proto je dobře, že se to připomíná. Nesmí se zapomínat na historii, protože se může opakovat. Nerad na tu dobu vzpomínám, nikdo netušil, co bude, jestli něco bude. Byla to taková beznaděj, víte?
V Americe lidé vědí odkud jste? Zajímají se taky o naší politickou situaci, jaká byla, jaká je dnes?
No to víte že jo, mysleli, že už máme volnost. To je neuchopitelný, to jim nevysvětlíte. Já jsem žil třináct let v New Yorku, a jsem tam zastoupený v galeriích, jsem tam známý. Takže mnoho lidí ví hodně o Česku, Československu, ale komunismus je pro ně nepředstavitelný.
Vy tam máte spoustu českých přátel. Jestli se nepletu, tak Matuškovi bydlí hned vedle vás. Pořádáte české večery?
To víte že jo, každý den. Vánoce si děláme společné, tradiční. Jsme všichni Češi. Je tam krásnej stromeček až do stropu, který Olinka vyzdobí a je to příjemný. Pak Silvestr. Ale my už jsme se naučili, že téměř denně jsme společně. Řešíme každodenní věci a politiku a občas si i zavzpomínáme na naše nejbližší, kteří tu s námi už nejsou.
Mluvíte o vašem bratrovi Jiřím?
Třeba. Pamatuji si, že jsem mu z Ameriky poslal jednou dopis a on mi vyčinil, že ho ohrožuju, tak jsem mu třináct let nenapsal. Třináct let jsme o sobě nevěděli. Když jsem v roce 1990 přijel a šel jsem k němu, tak byl na zahradě, ani se pomalu na mě nepodíval a zařval: To je dost, že jdeš. Já musel udělat revoluci, aby ty ses vrátil domů! Byl to blázen, šílenec, ale geniální herec. Měl jsem ho rád.
Malování zabere hodně času. Co děláte, když zrovna netvoříte?
Rozjímám. O ženách, o víně, o obrazech, o věcech, co mě baví. Už se také moc těším zpátky do Ameriky, kde mám spoustu klidu na práci.
Co uděláte jako první až tam v listopadu dorazíte?
Půjdu si lehnout, protože já neusnu v letadle. Třeba tady si vezmu jednu pilulku na spaní a spím dva dny, v letadle si vezmu tři pilulky na spaní a neusnu za živýho boha, to je šílený. Takové moje fakt prokletí.
Co na to doktoři?
No oni se mi to snažili vysvětlit, ale mně to nevysvětlí. Jak se rozjede to letadlo, tak šílím.
Ve vašem věku občas musí lidé chodit k lékařům a ti vždycky říkají nesmíte pít, kouřit, musíte cvičit, musíte dobře jíst…
Já tam nechodím, já mám dobrýho doktora, se kterým vždycky mluvím o rybách a kašlu na to. (smích)
Takže jste vášnivý rybář?
Taky, ale býval jsem větší, teď už tak ne.
Vy jste vždycky šmrncovně oblečený, jakou máte rád módu?
Pohodlnou.
No já mám pocit, že jste právě vyšel z luxusního butiku, od stylisty. Vy se mi smějete….
Vy jste rozkošná.
No ne, málo kdo se tak dneska takhle hezky obléká, že máte šáteček, pěknou košili, sako...
Já vám musím říct příhodu, já jsem byl jednou na takové akci, kde byl doporučený dresscode, takže jsem měl smoking. Končilo to někdy ve tři, ve čtyři hodiny ráno, byl jsem tam v tom smokingu, nepřevlékal jsem se a rozhodl se, že ještě v noci pojedu zpět do jižních Čech. Žena tam ještě nebyla, říkala, že přijede dopoledne. Tak jsem šel do lesa, abych si ukrátil čas, ale šel jsem v tom smokingu! Procházel jsem se, čerpal energii a najednou jsem začal sbírat houby. Takže se tam od té doby traduje, že chodím po lese ve smokingu. Lidé si ze mě dělají dodnes legraci, ale mně to nevadí, je to sranda.
Jste slavná osoba, poznávají vás lidé na ulici? Chtějí se s vámi fotit nebo žádají o podpis? Jaké to je?
Moc děkuji za rozhovor pane Kodete.
