Rychlá zpověď – Andrej Babiš: Mocný muž o strachu, neřestech a zranitelnosti

Na začátek velmi jednoduchá otázka. Jak se máte takhle před volebním obdobím?

Hrozně, protože v podstatě se mi změnil život. Kdybych to mohl vrátit zpět, tak bych do toho asi nešel, ta politika je skutečně obrovská špína a takový hon na čarodějnice, jako je na mě, tady snad na nikoho ještě nebyl. I rozumní lidé o mně divně přemýšlejí, protože mají obavy z mého mediálního obrazu, který tady někdo vytvořil. Tak mě teď napadlo – když si vezmeme například pana Dědka, který byl filantrop, skvělý manager, měl image… za čtrnáct dní z něho udělali estébáka, oligarchu, podvodníka. Vydržel v politice tři týdny. Někteří novináři dělají hon, lžou a stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Dělají ze mě ohrožení demokracie a Hitlera a nevím co všechno…

Dá se z toho odejít?

To nejde a já ani nechci, máme 33 dní do voleb a samozřejmě to je zásadní pro budoucnost naší země. Nepřeháním. Pokud neuspěje naše Hnutí, tak už nikdy nikdo se tu neobjeví, kdo by se pokusil porazit klientelisticko-korupční systém, který tu je. Jsou tam pořád stejní lidé – Zaorálek, Sobotka, Kalousek… pořád jsou to ti samí politici, sedí v tom parlamentu strašně dlouho, a když se jich zeptáte, co mají za sebou v životě, tak nejsou schopni vlastně nic říct.

A co Vy? Na co jste hrdý?

Tak já jsem v životě udělal spoustu věcí. Celý život jsem něco vytvářel, budoval. Vybudoval jsem firmu od nuly, která zaměstnává 35 000 lidí a sídlí v Čechách, to je důležité. Firmu, která když vydělá peníze v zahraničí, tak je posílá do České republiky na rozdíl od množství velkých podnikatelů, jejichž firmy sídlí v zahraničí a ty peníze berou z České republiky. A samozřejmě zaměstnávat tolik lidí je obrovská zodpovědnost, postarat se o jejich budoucnost. Já jsem šel do politiky, protože jsem se přestal bát toho korupčního systému, i když jsem jím dlouhodobě pohrdal. I když dnes se ukazuje, že ten systém je daleko silnější, než jsem si dokázal představit, protože vás klidně bez důkazu dokáže kriminalizovat a že jde vlastně o systém kmotrů, kteří ovládají politiky a dělají z nich loutky… to je pro mne nepřijatelné, aby to tak fungovalo. Poslední čtyři roky jsem se věnoval tomu, abych ten systém tady změnil, a chci tu změnu dotáhnout do konce.

Pane Babiši, vy ale mluvíte o pracovních záležitostech, politice, mě ale zajímáte Vy jako člověk. Na co jste pyšný v osobním životě.

Tak na rodinu, to je jasné. Teď jsem měl svatbu, ta byla skvělá, měli jsme z toho všichni obrovskou radost. S paní jsme si to užili po 23 letech. Konečně jsme se tedy vzali. (smích)

Nejdřív to asi bylo tak, že ona by chtěla, ale já si říkal, že to vypadá blbě, že by všichni říkali, že je zlatokopka, že si mě bere pro peníze, tak se asi urazila… ale po čase jsem zase chtěl já, ale to asi byla ještě uražená a teď … hlavně si to přály naše děti. Také ten největší dar, co jsme dostali, tak to byl dopis od naší dcery. Ten byl skvělej.

Můžete naznačit, co v něm bylo?

(smích) Nee, to je takové osobní. Prostě … napsala nám krásný dopis o rodině, jak máme spolu držet pohromadě. Teď tahle situace je pro rodinu složitá… oba jsme brečeli, bylo to krásné.

To je moc pěkné. To se mi líbí. Umíte ukázat i tu obyčejnou tvář, nejen politickou. Kromě svatby jste měl také narozeniny…

Ježíš, ty já neslavím. Slavil jsem 40, 50 a 60 a po šedesátce už ne. Vždycky si dáme rodinný oběd nebo večeři, ale to stačí. Nemám to moc rád. Kdyby mi měli všichni přát a dávat dárky… vždyť já pořádně nemám ještě umístěné dárky k těm šedesátinám. V mým věku se to už ani nehodí. Navíc není čas, je náročné období.

Věřím, že před volbami je to náročné, ale musíte přece někdy odpočívat.

Ne, teď vůbec.

A to jste ani nejeli na svatební cestu?

Tak to víme, kam chceme jet, už dvacet let. Ještě jsme tam nebyli, snad se tam někdy dostaneme. Chtěli bychom na Bora Bora, ale to je strašně daleko, není na to čas.

Po volbách by se ale mohl najít prostor ne?

To uvidíme, jak to dopadne.

Co vaše paní, ona na Vás netlačí, že by chtěla trávit trošku víc času s Vámi?

Moje paní pracuje, dokončuje hotel s restaurací, takže ta taky maká. Nenudí se.

Ona ale určitě dbá na to, abyste odpočíval.

Ono je to ale se mnou těžké, jsem těžce ovladatelný. Ale byli jsme na krátké dovolené v Itálii, ale samozřejmě ani na dovolené člověk nemůže vypnout mobil, novináři pořád něco chtějí a ptají se.

To je to pro Vás tak důležité, že i na dovolené všem odpovídáte?

S novináři komunikuji přímo, většinou k tomu nepoužívám druhou osobu. Ale když neodpovíte, tak napíšou, že jste neodpověděl, a to vypadá blbě. Snažím se. Ale je pravda, že na té dovolené to dělám tajně, aby mě paní neviděla, protože ona to nemá ráda, když jsem na dovolené na mobilu. Tak to dělám buď brzy ráno, nebo před večeří, když se chystá, tak to tajně vyřizuji. (smích)

Prodej vily Praha 6 - 900m, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Co sport?

Sportoval jsem od mlada – tenis, basket, lyže, plavání, volejbal. To mám rád. Sport i dlouhodobě podporuji. Zajímám se o něj. Chceme ho i v programu více finančně podpořit. Děti málo sportují.

Mluvíte ale v minulém čase. Jak se tedy udržujete nyní?

Je pravda, že teď jsem se sportem trošku přestal, potřeboval jsem spát alespoň pět hodin, ale dlouho jsem chodil na kolo, do posilovny. Pořád se kolem něho motám.

A co krása?

Krása? Jak to myslíte? Nikam na manikúru nebo kosmetiku nechodím. Před tou svatbou mě nahnali někam, kde mi přes hodinu dělali vlasy a vousy. To jsem byl asi podruhé v životě. Kdysi jsem chodil do Hypernovy se nechat stříhat devítkou strojkem za 140 korun. Ale byla tam fronta, a já nechtěl čekat, tak jsem udělal v Sokolovně v Průhonicích kadeřnictví. Tam teď chodím.

Jak často jezdíte na Slovensko?

Nejezdím, vůbec. Mám tam bratra, rodiče už bohužel zemřeli. Přátele tam mám, ale teď byli všichni na svatbě. Jsme to měli tak rozdělené, dostal jsem příděl 100 hostů, paní také, takže já tam měl hodně kamarádů a bývalých kolegů ze Slovenska.

Vzpomenete si na nějaký nezapomenutelný zážitek ze Slovenska, ze školy? Něco, na co rád vzpomínáte?

Víte co, já měl velmi přísnou výchovu od tatínka. Bydlel jsem u babičky, táta pracoval v zahraničí, nechtěl jsem s rodiči emigrovat kvůli kamarádům. A když najednou nebyl ten tatínkův dohled, tak jsem si začínal užívat svobody. To hrozilo, že mě i vyhodí ze školy. Nakonec mi dali trojku z chování. Občas jsem ani do té školy nechodil. Zlobil jsem na tom gymnáziu (smích). Rád na to vzpomínám, byli jsme super parta, hráli jsme basket… koupili jsme si tehdy čtyři spolužáci auto za 6000 korun. Jeli jsme do Prahy na zápas, hrál Slovan Sparta, ale nějak se nám rozpadl motor, takže to auto tu zůstalo… (smích) Už od malička jsem byl velmi cílevědomý, chtěl jsem vydělat peníze. Tak jsem sbíral tenisáky za pět korun na hodinu, pak jsem šel překládat balíky a vlastně až do konce vysoké školy jsem pracoval manuálně. Chtěl jsem si našetřit.

Za co jste utratil první výplatu?

Tehdy se žilo úplně jinak. Já si koupil auto, našetřil jsem si na něj. Byl to Wartburg Tourist za 35 tisíc korun z druhé ruky. Když jsem zdělil po dědovi byt 1+1, tak jsem ho zařizoval. Pak jsem měl sen, že postavím barák, tak jsem postavil takovou malou řadovku - 312 metrů čtverečních. Postavil jsem to vlastníma rukama. Chtěl jsem mít rodinu a co nejdřív se osamostatnit. Na vysoké jsem měl červený diplom a dostával jsem prospěško 350 korun měsíčně, což bylo celkem dost peněz. Měl jsem sen studovat zahraniční obchod a jít pracovat do zahraničí a vydělat lepší peníze a splatit ten dům, na který jsem měl půjčku asi 250 tisíc.

Když dneska ty peníze máte, koukáte na ceny?

Já nejsem konzumní typ, vůbec. Ono je to tak, že když si v životě tyhle cíle splníte, tak vás to pak nezajímá. Motivace se mění celý život, aspoň teda u mě. Nikdy jsem je nepočítal. To dělám až teď kvůli politice. Jsem vlastně jediný politik, co ukázal své příjmy za posledních dvacet let a zaplatil jsem za to období téměř 350 milionů na daních jako fyzická osoba. Takže tohle nedělám, ale co ano, tak protože jsem obchodník, tak zkouším vyjednávat ceny i ve značkových obchodech. (smích)

Ale do obchodu chodím minimálně, možná dvakrát do roka. Nejsem konzumní typ – nemám ani letadlo, ani loď, nenosím žádné šperky. I když teď mám tu obručku (snubní prsten, pozn. red.), tu musím nosit, protože paní řekla, že když to nebudu nosit, tak ona taky ne, takže jsem si zvykl. (smích)

Byt Malá Strana Ametrín 145m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Oblečení Vám obstarává žena?

Ano, obléká mě žena. Kupuje mi konfekci. Nemám čas si nechat šít věci na míru.

Nemáte svého stylistu?

Ne, na co proboha? Nakupuju u Palzileriho na Staromáku, svatební oblek objednávala moje žena, a jinak mám rád např. jezdit nakupovat do Milána, ale tam už jsem dlouho nebyl. Navíc problém je, že v politice jsem přibral, takže v jednu chvíli jsem měl doma tři čísla obleků. V červenci 2013 jsem měl 77 kilo, 10% tuku! Ale pak jsem přibral na 92 kilo, takže jsem musel kupovat místo obleků velikosti 50, čísla 52 a i 54. Teď jsem se zase vrátil ke své váze.

To nejste jediný, kdo v politice přibral, jak se to stane? Patnáct kilo je dost.

Protože vám pořád někde něco nabízejí, na vládě jsem pořád seděl u bufetu a máte stres… ale chce to pevnou vůli. Minulé léto jsem zhubnul 11 kilo, měl jsem dobrou dietu, jedl jsem jen třikrát denně, jen ovčí produkty, žitný chleba, ovoce, maso, zeleninu… to zafungovalo. Také jsem cvičil.

Co Vaše neřesti?

Miluju čokoládu, švýcarskou. Večer jí chodím potají jíst. Tu hořkou Lindt se solí, má 80% kakaa, to mám pocit, že z toho neztloustnu.

Kouříte?

Jsem vyléčený kuřák. Přestal jsem 16. prosince 1996. Ale na vysoké jsem kouřil. A v práci potom, to byl rituál. Dával jsem si turka a denně jsem vykouřil krabičku červených Marlborek. Přestal jsem ale ze dne na den. Z nějakého časopisu jsem si vystřihl fotku, kde byly rozříznuté plíce kuřáka, vevnitř byla rakovina. To jsem si dal na zeď a už jsem si nikdy nezapálil.

To máte tedy silnou vůli. A teď mi povězte, jak vypadá Váš den, když nemusíte pracovat?

Takový není! (smích) Byly ale dny, kdy jsem spával z pátka na sobotu bez budíku. Spal jsem i osm hodin, v sobotu jsem nepracoval a v neděli už jo. To bylo, když jsem byl v byznysu. V politice pracuji každý den.

To je ale strašné, v tomhle věku by už přece člověk chtěl mít klid. Já jsem o půlku mladší a chci mít klid!

Je pravda, že ty základní věci jako vyspat se, mi chybí. Nebo nepospíchat, přečíst si v klidu noviny… ale to prostě teď nejde.

Říkal jste mi, že věříte v Boha, obracíte se na něj?

Nechodím pravidelně do kostela. Ale často si říkám, jestli je spravedlivý. Když jsem vymyslel Hnutí, tak se mnou byla celkem známá novinářka, Anička Stárková, později Veverková. Společně jsme začínali. Bohužel v červnu 2013 šla po přechodu, kde ji srazilo auto a ona zemřela. Měla dvě děti, starala se o rodinu. To jsem si říkal, jak je to možné, že je to nespravedlivé.

Ale já pomáhám lidem už dlouho, máme i nadaci. Zažil jsem případy… teď jsem se snažil pomoct jedné paní, co měla sedmiletou holčičku, která měla rakovinu. Snažil jsem se všelijak pomoct, ale ona zemřela. Paní měla v exekuci barák, tak jsme jí koupili dům… jsou různé příběhy, o kterých ani nechci mluvit, protože pak všichni říkají, že to dělám kvůli volbám, to je ale blbost. Před časem jsem zaplatil jedné paní umělé oplodnění, i na to jsem zapomněl, ona mi za dva roky napsala, že má dvojčata. Je mi to všechno líto, rád bych pomohl všem, ale to nejde.

Píšou Vám hodně lidé, že potřebují pomoct?

Pořád. Stále píšou. Když byla vymyšlená kauza dluhopisů, tak jsem se naštval. Řekl jsem tedy, že to, co jsem ušetřil díky zákonu, daruji lidem. To bylo 52 milionů. Dostal jsem 3700 mailů. Musel jsem najmout studentky, aby mi pomáhaly to roztřídit. Ty příběhy byly různé. Lidé jsou různí, někteří jsou vděční, někteří chtějí víc, i když už jim pomůžete, a když jim potřetí řeknete, že ne, tak vám začnou vyhrožovat…

Je spousta lidí, co Vás má rádo, ale taky spousta těch, co Vás nenávidí.

Já vím, ale oni nenávidí ten mediální obraz, co mi vytvořili někteří novináři. Když mě pak někteří potkají a mluví se mnou normálně, tak často mění názor.

Moje otázka ale zní, zda máte strach?

Nemám strach, zvykl jsem si. Občas se stávají věci… teď v Jindřichově Hradci mě chtěl někdo napadnout nějakou vodní pistolí, nebo na Colors of Ostrava se opila nějaká parta a chtěli mě napadnout… Jenže bohužel ti lidé nejsou schopni komunikovat, jsou pod vlivem vylhaných věcí médií. Občas si někdo odplivne nebo mi nadává. Když s nimi ale chcete mluvit, tak oni nechtějí, nemají argumenty a opakují lži novinářů.

Jak se cítíte, když se Vám to děje?

Nemám problém chodit mezi lidi, ale čekám leccos. V minulosti byly případy, kdy mi šlo o život. Tehdy jsem dělal opatření proti hazardu. Proto mám ochranku, není pro parádu. Tehdy se stalo minimálně čtyři, pět případů, kdy to vypadalo velmi vážně.

Máte knihu O čem sním, když spím. Tak o čem sníte?

To je super knížka. Inspiroval mě Baťa. Psali jsme ji dva roky, psalo ji asi 150 lidí. Můj to byl jen nápad, napsal jsem ten prolog, ale důležitá je druhá kapitola o tom, jací jsou Češi skvělí a šikovní lidé.

Je to těžké, na jednu stranu si říkám, že jsem do toho neměl jít, na druhou stranu jsem tu změnil spoustu věcí, ale je to těžký boj se systémem. Kdybychom vyhráli a byli ve vládě, tak s každými volbami budu mít víc a víc starostí…

Jaké je Vaše přání, nemusí být politické?

Soukromé přání by bylo takové, že bych se chtěl věnovat více rodině, vrátit se do firmy, ale teď jsem politik, tak to musíme vybojovat, vyhrát volby a udělat tu vládu takovou, že bude dělat pro lidi a nebude to jen kec. Někteří říkají, že jsem šel do politiky, abych si polepšil, ale opak je pravdou – všechno jsem si pohoršil, všechno. Můj život, rodinný život, firma… Nicméně jsem se takhle rozhodl a teď to musím vybojovat, takže těžko vám řeknu, co bych si přál víc. Je plno lidí, co mě nesnáší, ani neví proč, ale je plno lidí, co mě podporují a já je nemůžu zklamat.

Mockrát děkuji za rozhovor, držím palce.